Marek Torčík: Lidé v Ceutě za hranicí příběhu

Každá kultura nebo politické společenství má příběh, který o sobě s radostí vypráví. V oblíbeném příběhu nás Evropanů navazujeme na tradici uznání lidské důstojnosti, jsme krajinou hodnot. Po událostech 20. století jsme si totiž slíbili, že žádný lidský život už nikdy nesmí být považován za postradatelný jen proto, že patří k nesprávným lidem, překročil nesprávnou hranici, mluví nesprávným jazykem.

Ale každý takový příběh je a vždy byl fikcí – mozaikou pečlivě sestavenou ze střípků, které nás zachytávají v lepším světle. Mnohem přesnější obrázek o tom, kým vlastně jsme, se odehrává na pozadí, někde ve stínech.

O nedávných událostech ve španělské exklávě Ceutě psali podrobněji jiní. Poté, co se minulý čtvrtek desítky tisíc lidí pokusily přejít z Maroka na španělské území, se debata rychle stočila k tomu, zda marocký režim využil lidskou nouzi jako prostředek politického nátlaku, jaké důsledky bude mít celá událost pro evropskou migrační politiku a kdo na ní nakonec politicky vydělá. To jsou legitimní otázky. A přece jako by mezi nimi zapadla skutečnost, že při události zemřelo dle dostupných dat okolo osmdesáti lidí.

Podle statistik Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž při pokusech dostat se do Evropy přes Středozemní moře umřelo od začátku roku 2026 přes 1300 lidí. V minulém roce to bylo okolo čtyř tisíc. Na tom čísle je zvláštní hlavně to, že vlastně nemá žádnou moc – nevede ani k demonstracím, nevyvolává mimořádná jednání evropských vlád, nepřepisuje titulní stránky novin. Přijali jsme ho stejně samozřejmě, jako jsme přijali inflaci nebo čím dál extrémnější předpověď počasí. Nedá se nic dělat, takhle to musí být.