Merkelová o centrálních bankách i nezávislosti a Lagardová o euru

Německá kancléřka Angela Merkelová porušila včera zásadní německé společenské tabu, které spolehlivě funguje od počátku 50.let. Politici v Německu se totiž zásadně a vůbec nevměšují do otázek centrálního bankovnictví a měnové politiky. Včera Merkelová zaútočila nejen na Fed (americkou centrální banku) a na Bank of England (britskou centrální banku), ale pustila se i do Evropské centrální banky (ECB). “To, co dělají ostatní centrální banky musí okamžitě přestat. Jsem velmi skeptická k rozsahu aktivit Fed a ke způsobu jakým Bank of England vytváří svoji vlastní linii v Evropě. Dokonce i ECB podlehla mezinárodnímu tlaku se svým nákupem dluhopisů. Musíme se vrátit k nezávislé a rozumné měnové politice, jinak budeme za deset let zpátky tam, kde jsme se ocitli teď.”

To je zajímavé. Nezávislost centrálních bank byla vymyšlena proto, aby politici nepodléhali pokušení vyvolávat před volbami inflaci a nebo skrze inflaci ulehčovat dlužníkům. Merkelová jakoby varovala v opačném gardu. Má zjevně pocit, že centrální banky přestávají dbát o inflaci a starají se spíše o dopady krize a hloubku recese či deprese. Ona jako politička musí teď přispěchat nezávislost centrální banky chránit. Ale nezávislost na čem? Merkelové jde asi o to, že ECB má být nezávislá na svých zahraničních kolegyních (ty nejsou tak nezávislé jako ECB), na názoru mezinárodních institucí (MMF, OECD, Světová banka apod.) a možná dokonce na módních trendech či médiích. Těžko říci, protože to Merkelová více nerozvedla.

Jsme ale u starého známého problému. Mluví se o kooperaci a měnové stabilitě na světové úrovni, o nové globální finanční architektuře, ale zásadní problém je, že základní cíle Fedu a ECB jsou diametrálně odlišné. Fed má sledovat plnou zaměstnanost, ECB jen cenovou stabilitu. Dohromady to moc nejde. A dokud se nezmění cíle, nebude možná ani koordinace. Zvláště pak v době krize.
…

Kancléřce jde ještě o jednu praktickou, nikoli principiální věc. Obává se asi především toho, že inflace, kterou možná (podle leckoho pravděpodobně) vyvolá expanzivní měnová a rozpočtová politika v Americe či Británii, oslabí tamější měny vůči euru. A ve výsledku tím utrpí německá, exportně orientovaná ekonomika.

Na verdikt o tom, kdo to dělá dobře a kdo špatně si budeme muset ještě počkat. Německá rozpočtová politika je mnohem obezřetnější než ta britská (a politika ECB je zase obezřetnější než ta britská a americká), faktem ale je, že rekordní propady HDP zažívá teď Německo, ne Británie, která má pro změnu rekordní rozpočtový schodek.

Německo je proti Británii pomalejší a obezřetnější v očistě bankovnictví (a váhavé ve věci zátěžových testů), ale jak ukazuje případ Opelu, neváhá pomoci přímo průmyslovým podnikům, když si to zachránci žádají. Není lepší nejdříve rozhýbat zamrzlý bankovní sektor? Ještě se ukáže kdo z koho.

Přímou pomoc, resp. očištění od dluhů, si zpravidla žádá zahraniční investor či zachránce firmy. U nás se totéž dělo v případě bankovnictví. A jak známo Nomura postavila svou žalobu proti českému státu na tom, že ostatním bankám stát kapitálově pomohl a jí ne. A to jsme tehdy ještě nebyli v Evropské unii. Jak to dopadne, když všechny evropské automobilky budou chtít pomoci také. Není to vlastně úplně totéž?
…

Před časem jsem srovnával šrotovné s přímou pomocí jednotlivým firmám (automobilkám). Proti přímé pomoci je vysmívané šrotovné systémový nástroj. Potíž je v tom, že Německo se rozhodlo jak pro šrotovné, tak pro přímou pomoc. A Amerika vlastně taky.
…

V deníku FT Deustchland vyšlo interview s francouzskou ministryní Christine Lagardovou. Také se týká eura. Lagardová navrhuje zásadní změny, které se týkají Paktu stability a růstu (ten stanovuje podmínky rozpočtových politik členských států eurozóny). Lagardová chce oddělení “krizového” a “strukturálního” schodku a přichází se strategií, jak snižovat oba zvlášť. Připojil se k ní i holandský ministr financí Walter Bos s tím, že pakt pozbývá smysl, když některým zemím bude trvat deset let než začnou dodržovat předepsané limity. Otázka je, co by případné změny znamenaly pro maastrichtská (tedy vstupní) kriteria, která se paktu stability v mnohém podobají.

Nejvíce pravděpodobné ale je, že Francouzi a Holanďané narazí u Německa, které bude trvat na rigiditách, které nikdo nedodržuje. A troufám si tvrdit, že na dodržování rigidit se bude lpět dvojnásob pokud půjde o adepty o členství v eurozóně. Mimochodem: o Lagardové se říká, že by ráda nahradila Jeana-Claude Junckera v čele eurozóny, resp. eurogroup.