Měnová politika už nikdy nebude stejná jako před krizí

Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard publikoval na serveru VoxEU text, který se jmenuje „Měnová politika už nikdy nebude stejná“. Je dobré si ho přečíst, protože nedávné rozhodnutí centrální banky cíleně oslabit korunu se tak ocitá v souvislostech, které jsou ovšem zásadní.

Pro začátek zdůrazňuje Blanchard dvě věci, na nichž se ekonomové shodnou, což je samo o sobě malý zázrak. Zaprvé se zcela jistě vyplácí mít zrovna uklizený „makroekonomický dům“, když udeří nevídaně velká krize nečekaně zvenčí. Rozpočtové přebytky a rezervy lze využít k proticyklickým opatřením, a tím se zcela zásadně lišíte od těch, kteří tak bohužel činit nemohou.

Zadruhé je zásadní, že hned po finanční krizi je třeba okamžitě vyčistit a rekapitalizovat banky. To se nepovedlo Japonsku na počátku devadesátých let a stálo to mnoho. Američanům se to povedlo a je to základem jejich oživení.

Blanchard se dále vyjadřuje ke třem faktorům měnové politiky. Nejprve k tzv. pasti likvidity. Ukazuje se, že úrokové sazby na nule či blízko nule mohou existovat po velmi dlouhou dobu (již pět let), přesto však existuje prostor pro měnovou politiku, i když je velmi omezený. Měnová politika však musí být nekonvenční a efekty nekonvenční měnové politiky jsou velmi omezené a nejisté.

Existuje konsenzus ve většině vyspělých zemí, že by bylo lepší, kdyby inflace byla dnes o něco vyšší. Kdyby byla inflace vyšší už před krizí, byla by vyšší i dnes. Kdyby byla před krizí inflace dvě procenta, mohla být dnes o dvě procenta vyšší, než je…

Možná bude třeba mít negativní reálné úrokové míry po dlouhou dobu. Toho se dosáhne nízkými úroky a mírnou inflací, ale mnoho zemí dnes čelí opaku. Potlačená poptávka vede k nižší inflaci, ta vede k vyšším reálným úrokům a ty ještě více potlačují poptávku.

Je potřeba mít věřitele poslední instance, který - když půjde opravdu do tuhého - bude ochoten půjčovat nejen bankám, ale i vládám. Úspěšná politika Evropské centrální banky je toho důkazem…

Co se týče rozvojových zemí, většina z nich nepřistoupila během krize k čistě tržnímu kurzu, ale k hybridu jménem řízený plovoucí kurz, který znamená kombinaci sazeb centrální banky, intervence na trzích, opatření ve jménu obezřetnosti či zdrženlivosti na makroekonomické úrovni (macroprudential measures) a kontroly kapitálových toků.

Je to lepší než se spoléhat dogmaticky na jeden nástroj. Během krize byly využity všechny a je to dobře. Nějak to fungovalo, i když ne dokonale. Do budoucna je výzvou lépe rozumět tomu, jak tyto nástroje kombinovat.

Zkrátka: měnová politika už nikdy nebude stejná jako před krizí.