Do posledního brouka

„Napněme přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec a vyrvěme jí její tajemství,“ pronesl kdysi Francis Bacon, teoretik novověké vědy, empirik a sensualista žijící v 17. století. Nad jeho bonmotem bychom se mohli pousmát jako nad zaprášenou archiválií, kdyby se zadními vrátky neustále nevracela do českého veřejného diskurzu, i když v umírněné podobě a variacích. Válečné naladění totiž ve vztahu k přírodě nemizí.

Poslední týdny se nejčastěji ozývá ve slovech ředitele NP Šumava Jana Stráského, který prý vede „životní boj“ proti kůrovci, mluví o „frontě boje s kůrovcem“ a tvrdí, že když „my nebudeme bojovat“ bude i boj sousedního národního parku Bavorský les zbytečný (Jako kdyby Bavorský les v prvních zónách nějaký boj vedl. Zřejmě jde o záměr vytvořit nějakou imaginární válečnou linii nebo spojenecký blok).

Je velmi zvláštní, že ředitel národního parku není schopen pochopit, že smysl ochrany přírody spočívá v hájení přirozených procesů, které by měl na nejcennějších územích Šumavy prosazovat. On si namísto toho smysl národních parků plete se zachováním současného stavu na věčné časy, což je už z principu zdravého rozumu – k němuž se pan Stráský a jihočeští poslanci za ODS hlasitě hlásí – nesmysl.

Šumava by za padesát let nebyla takovou, jakou ji známe dnes, ani kdyby se proti současné kůrovcové kalamitě podařilo úspěšně zasáhnout. A v tom také spočívá jádro sporů o Šumavu – zastánci kácení a aktivních zásahů jako kdyby nebyli schopni uvažovat déle než v horizontu příštích let a připustit, že nové klimaxové fáze Šumavy se dožijí nejdříve potomci příští generace (Stabilní, klimaxový stav nastává u stanovišť, které byly osídleny druhy nejlépe adaptovanými na konkrétní místo).

Výsledkem bojového zápalu Jana Stráského byl návrh na zachování bezzásahových zón pouze na 14,8 procent prvních zón NP Šumava, který ministr životního prostředí Tomáš Chalupa tento týden překvapivě zmírnil na 18 procent. Navíc na územích, kde by bylo výjimečně povoleno kácet, by se tak mohlo dít pouze ručně. Možná to byl od pana Stráského taktický krok – čím „odvážnější“ bude jeho návrh, tím více se mu podaří prosadit. Spekulace sem ale nepatří, obzvlášť v případě, kdy všechno prozatím končí happyendem. V prvních zónách se totiž přinejmenším několik příštích měsíců kácet nebude.

Hlavním důvodem je to, že Jan Stráský musí nejprve nechat posoudit vliv plánovaného kácení tak, jak vyžaduje zákon o ochraně přírody a krajiny, podle kterého se v národním parku nesmí ničit přírodní ekosystémy nebo poškozovat místa, kde žijí státem chráněné druhy zvířat a rostlin. A teprve po té může požádat o výjimky z tohoto zákona. Janu Stráskému tak nebude k ničemu, že zredukoval vědeckou radu NP Šumava, protože jeho návrh stejně skončí v rukách expertů, jejichž poradní hlas chtěl oslabit. Proti kácení v prvních zónách Šumavy se přitom staví jak biologové Jihočeské univerzity, Česká společnostpro ekologii, tak Komise pro ochranu životního prostředí Akademie věd a dokonce i sedm bývalých ministrů životního prostředí– mezi nimi třeba Bedřich Moldan nebo Ladislav Miko. 

Druhým důvodem je to, že kůra z loni napadených stromů je už z velké části opadaná. V posledních teplých týdnech také kůrovec opouští svoje zimoviště v popadané hrabance i na napadených smrcích. Bylo by tedy nesmyslné kácet mrtvé dřevo, jehož kácení už nemůže populace brouka nijak oslabit. Pokud tedy Jan Stráský bude chtít někdy během léta plánovat další frontální útok, bude muset začít od začátku s předstihem.

Místo bojů by ale bylo lepší konečně připravit koncept nové zonace, po které se volá řadu let. Na základním návrhu se biologové shodnou – roztříštěné plochy první zóny by se měly sjednotit do smysluplných celků a měly by tvořit 30 procentech území Šumavy, kde by se nemělo zasahovat vůbec a nechat přírodu přirozenému vývoji. V druhé zóně by se mělo zasahovat přírodě blízkým způsobem hospodářství a postupně proměňovat tamní stejnověké smrkové monokultury na smíšený les. A ve zbytku Šumavy by se mělo aktivně zasahovat, aby docházelo k co nejmenším hospodářským ztrátám.