Kancl naruby: Práce na vztazích a pro komunitu není „bullshit job“

Je lukrativnější vydávat noviny, nebo prodávat toaletní papír? A co má větší smysl? Napůl provokativní, napůl absurdní otázka vycházející z předpokladu, že je „papír jako papír“, leží v základech nového amerického sitkomu The Paper (ke shlédnutí na platformě Peacock). Management fiktivní společnosti Enervate ze státu Ohio, která pod jednou střechou konsoliduje distribuci hygienických potřeb i regionální deník Toledo Truth Teller, má jasno. Její vlajkovou lodí je toaletní papír. Noviny založené v roce 1888, ve kterých oproti dobám největší slávy se stovkami reportérů pracuje devět lidí, z nichž zkušenost s novinařinou má jeden, jsou jen přívažkem, který je třeba udržet při životě, ačkoli se mediální scéna „hroutí jako plíce letitého kuřáka“.

The Paper zkouší navázat na jeden z nejpopulárnějších seriálů uplynulých desetiletí, na americkou verzi Kanclu, která měla premiéru v roce 2005 a běžela devět sezon. Za oběma stojí i stejný tvůrce, veterán americké komedie Greg Daniels. Fiktivní štáb dokumentaristů v ní sledoval pracovní kolektiv firmy na prodej papíru Dunder Mifflin: každodenní rutinu kanceláře, přátelství a soupeření, nesnesitelného šéfa, který nerespektuje hranice, rodící se milostné vztahy, svérázné charaktery či strategie, jak přežít osm hodin v ubíjející práci.

Po dvaceti letech se dokumentaristé vracejí na místo činu, ale zjišťují, že firmu Dunder Mifflin pohltila zmíněná korporace z Ohia. Namíří tedy kameru na ni a skončí ve skomírající redakci, kam právě přichází nový nadšený šéfredaktor. Přeborník v prodeji papíru, ale v srdci idealistický absolvent žurnalistiky, který o sobě v hemingwayovském okouzlení tvrdí, že jeho slabinou je „láska k novinařině, ke kontrole faktů a promýšlení příběhů nad whisky v baru“.

Jeho slova jako by zároveň ukazovala, kam se za mořem posunul trend fiktivních dokumentů od svého prapůvodního vzoru, jímž byl britský Kancl. Sledování života se rozšířilo z kanceláří na komunální politiku i na předměstí a úhel pohledu se silně pootočil. Sžíravé pozorování odcizené práce se pozvolna proměnilo v univerzální recept na diváckou útulnost: reakcí na ubíjející beznaděj se stalo budování komunity a sounáležitost.