Ranní postřeh Petry Hůlové: Šťavnaté šlehy Evropské unie

Šťavnaté šlehy Evropské unie 

Je to pouhých pár let, co se hovořilo o tom, že by si malí kluci vůbec neměli hrát s pistolkami. Pamatuji si tu debatu mezi matkami. Měla jsem tehdy také malého syna a hodně se to kolem řešilo. Klučičí hra na válku se pokládala za něco přežilého, co reprodukuje staré násilné vzorce, které do naší mírumilovné a rovnostářské společnosti nepatří. Byli lidé, kteří na to byli vyloženě alergičtí. Dítě, které si hraje na to, že zabíjí jiné lidi? Jak ohavné!

Není třeba dlouze vysvětlovat, jakým způsobem se naše doba změnila. Jen ať se tuží, napadne dnes možná i některé z těch, které tenkrát rozhořčovaly pistolky v dětských rukou, přestože něco v nás zbraně stále děsí a jsou nám nadále odporné. Když sleduji defenzivní a ustrašeně působící evropskou diplomacii tváří v tvář válce na Ukrajině, kromě neakceschopnosti EU dané rozhodovacími procesy, které logicky končí nemastnými úřednickými prohlášeními, protože šťavnaté glosy či arogantní šlehy à la Trump a Putin mohou být vždy jen dílem individua, napadá mě, že svou roli hraje i jakési tabu pracovat s jazykem bez obalu jako s mocenským nástrojem, což tak mistrně ovládá Trump i Putin.

Pokud se ale spory mají řešit mírovou cestou, jazyk je jednou z několika zbraní, kterou se bojuje a umí být stejně efektivní jako armáda. Pokud jazyk například používá Putin, je snadné získat dojem, že je něčím víc než jen prezidentem země, která se již téměř čtyři roky neúspěšně pokouší dobýt jednoho svého výrazně menšího souseda.