Na téhle chatě se ještě svítí petrolejkami a náklad sem nevozí helikoptéry. Zatím

Kdo chce mluvit s Viktorem Beránkem, musí vyrazit do srdce Vysokých Tater – což znamená absolvovat téměř čtyřhodinový pěší výstup až na Chatu pod Rysy, nejvýše položenou turistickou ubytovnu v Tatrách, kde pracuje už skoro padesát let jako správce. Letos v září se však majitelé chaty rozhodli chatařskou legendu odvolat. S pražským rodákem, který ale žije v Tatrách od raného dětství, jsme mluvili o důvodech, které k tomu vedly, ale hlavně o tom, co znamená prožít půl století v nadmořské výšce 2250 metrů, kde platí trochu jiná pravidla. Jejich součástí je, že si tu lidé zásadně tykají, což dodržujeme i v rozhovoru.

Když jsme ráno vyráželi od Popradského plesa, viděli jsme tam pod stříškou nachystané kartony balených vod s nápisem, že kdo je odnese nahoru, dostane za to u vás na chatě čaj zdarma. Ale nikdo si je do batohu nebral. Kolik takových dobrovolníků se najde?

Všechno, co tam je, se sem do večera přinese. Lidi si to chtějí vyzkoušet. A nám to pomáhá, protože naši chlapci kromě toho musí zvládnout opravdu těžké vynášky, například sudy s pivem. Tahle chata jako jediná v Tatrách není zásobovaná helikoptérou. Zachovali jsme tady nosičskou tradici – a trochu i tu hrdost. Jsem rád, že jsem tomu pokušení zatím nepodlehl. Helikoptérou je to pohodlnější i levnější, protože člověk nemusí platit tolik lidí. A když je tu moc personálu, někdy to nedělá dobrotu. Ale zatím jsme to vždycky zvládli, i dnes přišli kluci s vynáškou, někteří nesli osmdesát nebo devadesát kilo…

Tihle profesionální nosiči tedy současně pracují jako personál na chatě?