Na téhle chatě se ještě svítí petrolejkami a náklad sem nevozí helikoptéry. Zatím
S Viktorem Beránkem, který po půl století opouští nejvýše položenou chatu v Tatrách
Kdo chce mluvit s Viktorem Beránkem, musí vyrazit do srdce Vysokých Tater – což znamená absolvovat téměř čtyřhodinový pěší výstup až na Chatu pod Rysy, nejvýše položenou turistickou ubytovnu v Tatrách, kde pracuje už skoro padesát let jako správce. Letos v září se však majitelé chaty rozhodli chatařskou legendu odvolat. S pražským rodákem, který ale žije v Tatrách od raného dětství, jsme mluvili o důvodech, které k tomu vedly, ale hlavně o tom, co znamená prožít půl století v nadmořské výšce 2250 metrů, kde platí trochu jiná pravidla. Jejich součástí je, že si tu lidé zásadně tykají, což dodržujeme i v rozhovoru.
Když jsme ráno vyráželi od Popradského plesa, viděli jsme tam pod stříškou nachystané kartony balených vod s nápisem, že kdo je odnese nahoru, dostane za to u vás na chatě čaj zdarma. Ale nikdo si je do batohu nebral. Kolik takových dobrovolníků se najde?
Všechno, co tam je, se sem do večera přinese. Lidi si to chtějí vyzkoušet. A nám to pomáhá, protože naši chlapci kromě toho musí zvládnout opravdu těžké vynášky, například sudy s pivem. Tahle chata jako jediná v Tatrách není zásobovaná helikoptérou. Zachovali jsme tady nosičskou tradici – a trochu i tu hrdost. Jsem rád, že jsem tomu pokušení zatím nepodlehl. Helikoptérou je to pohodlnější i levnější, protože člověk nemusí platit tolik lidí. A když je tu moc personálu, někdy to nedělá dobrotu. Ale zatím jsme to vždycky zvládli, i dnes přišli kluci s vynáškou, někteří nesli osmdesát nebo devadesát kilo…
Tihle profesionální nosiči tedy současně pracují jako personál na chatě?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
