Íránský šachmat

Těžko si už vybavit dobu, kdy Spojené státy utrpěly v nějakém konfliktu naprostou porážku; tak totální neúspěch, že strategické ztráty nebylo možné ani napravit, ani ignorovat. Katastrofální ztráty, které Amerika utrpěla v Pearl Harboru, na Filipínách a v prvních měsících druhé světové války v celém západním Pacifiku – to vše se nakonec podařilo zvrátit. Porážky ve Vietnamu a Afghánistánu vyšly sice Ameriku draho, ale její celkovou pozici ve světě trvale nepoškodily, protože se odehrály daleko od hlavního jeviště globálního soupeření. Počáteční neúspěch v Iráku se podařilo zmírnit změnou strategie, která vedla k tomu, že se stal relativně stabilní zemí, jež přestala ohrožovat své sousedy – a zachovala dominantní postavení Spojených států v regionu.

Porážka v současném střetu s Íránem bude prohrou zcela odlišného typu a charakteru. Nelze ji napravit ani ignorovat. Žádný návrat k původnímu stavu se konat nebude, nedojde k žádnému konečnému americkému triumfu, který by napáchané škody napravil či překonal. Hormuzský průliv již nebude „otevřený“, jak to bylo dříve. Díky kontrole nad průlivem se z Íránu stává klíčový hráč v regionu i na světové scéně. Role Číny a Ruska jako spojenců Íránu vzroste; vliv Spojených států podstatně oslabí. Konflikt zdaleka neprokázal americké schopnosti, jak dokola tvrdí zastánci války, ale odhalil Ameriku, která je nespolehlivá a neschopná dokončit to, co začala. To vyvolá řetězovou reakci po celém světě – jak se přátelé i nepřátelé americkému neúspěchu přizpůsobí.

Rizika k nepodstoupení

Prezident Trump rád mluví o tom, kdo má „trumfy v ruce“, není však jasné, jestli mu ještě nějaké dobré karty zbývají. Spojené státy a Izrael 37 dní bombardovaly Írán s drtivou účinností, zabily velkou část tamního vedení, zničily převážnou část jeho armády, a přesto se jim nepodařilo režim svrhnout ani si od něj vymoci sebemenší ústupek. Teď Trumpova vláda doufá, že blokáda íránských přístavů dokáže to, k čemu nevedl masivní vojenský zásah. Je to samozřejmě možné, ale režim, který se nepodařilo srazit na kolena ani pěti týdny neustávajících vojenských útoků, se nejspíš nezlomí jen kvůli ekonomickému tlaku. A nebojí se ani hněvu svých obyvatel. Jak nedávno poznamenala odbornice na Írán Suzanne Maloney: „Režim, který v lednu vlastní občany zmasakroval, aby umlčel jejich protesty, je teď plně odhodlán způsobit jim ekonomické útrapy.“

Někteří zastánci války proto volají po obnovení vojenských úderů. Nedokážou však vysvětlit, jak by další kolo bombardování mohlo dosáhnout toho, čeho se nepodařilo dosáhnout během předchozích 37 dnů. Další vojenské akce nevyhnutelně povedou k tomu, že Írán podnikne odvetné kroky proti sousedním státům v Perském zálivu; na to zastánci války rovněž žádnou odpověď nemají. Trump nezastavil útoky na Írán, že by se nudil, ale proto, že Írán útočil na klíčová ropná a plynová zařízení v regionu. Zlom nastal 18. března, kdy Izrael bombardoval íránské plynové pole South Pars a Írán se pomstil útokem na obří katarský komplex Ras Laffan Industrial City, největší závod na vývoz zemního plynu na světě. A způsobil škody, jejichž oprava potrvá roky. Trump reagoval vyhlášením moratoria na další údery proti íránským energetickým zařízením a následně vyhlásil příměří. Navzdory tomu, že Írán neudělal jediný ústupek.

Na kalkulu rizik, který Trumpa před dvěma měsíci donutil ustoupit, se nic nezměnilo. I kdyby splnil svou hrozbu a dalším bombardováním se pokusil zničit íránskou „civilizaci“, Teherán by stále byl schopen odpálit mnoho raket a dronů, než by jeho režim padl – pokud by vůbec padl. Jen několik úspěšných úderů by mohlo na roky, ne-li desetiletí ochromit ropnou a plynovou infrastrukturu regionu a uvrhnout svět i Spojené státy do vleklé hospodářské krize. I kdyby Trump chtěl bombardovat Írán jen coby součást své únikové strategie, aby působil tvrdě a zamaskoval tak ústup, bude riskovat tuto katastrofu.

Jestli to není šachmat, pak je mu to hodně blízko. Trump si prý před pár dny na amerických tajných službách vyžádal scénáře, co by se stalo, kdyby prostě a jednoduše vyhlásil vítězství a odkráčel. Nelze mu to mít za zlé. Doufat v pád režimu není zrovna strategie, zvlášť když tento režim opakovaně přežil ekonomické a vojenské útoky. Ale může padnout: zítra, za půl roku, nebo vůbec. Trump nemůže čekat tak dlouho, protože cena ropy stoupá ke 150, nebo dokonce 200 dolarům za barel, inflace roste a začíná se projevovat globální nedostatek potravin a dalších komodit. Potřebuje rychlejší řešení.

Jenže jakékoli jiné řešení než faktická kapitulace USA s sebou nese obrovská rizika, která Trump dosud nebyl ochoten podstoupit. Ti, kdo ho lehkomyslně vyzývají, aby „dokončil, co začal“, málokdy zmiňují a uvědomují si, co přesně by to znamenalo a stálo. Pokud není Amerika připravena pustit se do rozsáhlé pozemní a námořní války s cílem současný íránský režim odstranit, a pak okupovat zemi tak dlouho, dokud ji nebude schopná řídit nová vláda; pokud není Amerika připravena nechat si potápět válečné lodě, které budou doprovázet tankery Hormuzským průlivem; pokud není Amerika připravena na to, že těžební infrastruktura v regionu by kvůli íránské odvetě na nějaký čas v podstatě zanikla – pokud není na všechny tyto věci připravená, pak by se odchod mohl jevit jako nejlepší ze špatných možností. Politicky vzato si Trump může myslet, že snáze přečká porážku, než by přežil dlouhou a nákladnou válku, která by i tak mohla skončit neúspěchem.

Americká porážka je tedy nejen možná, ale je pravděpodobná. A takhle by vypadala:

Írán si udrží kontrolu nad Hormuzským průlivem. Obecný předpoklad, že se průliv po skončení krize tak či onak znovu otevře, je neopodstatněný. Írán nemá žádný zájem vrátit se do původního stavu před krizí. Lidé hovoří o rozkolu mezi zastánci tvrdé linie a umírněnými silami v Teheránu, ale i umírnění musejí pochopit, že Írán si nemůže dovolit o průliv přijít – bez ohledu na to, jaké výhody by za to mohl získat. Zaprvé, jak spolehlivá je jakákoli dohoda s Trumpem? Americký prezident se skoro chlubil tím, že napodobí překvapivý japonský útok na Pearl Harbor a nechá zabít íránské vedení uprostřed jednání. Íránci nemají žádnou jistotu, že se Trump nerozhodne zaútočit znovu, pár měsíců po uzavření dohody. Také vědí, že kdykoli mohou znovu zaútočit Izraelci. A ti si nekladou žádná omezení, pokud budou mít dojem, že jsou ohroženy jejich zájmy.

A zájmy Izraele v ohrožení budou. Jak říká řada expertů, režim v Teheránu má nyní šanci vyjít z krize mnohem silnější, než byl před válkou – nejenže si zachoval svůj potenciál v oblasti jaderných zbraní, ale získal také kontrolu nad ještě účinnější zbraní: držet globální energetický trh jako rukojmí. To, co mají Íránci na mysli, když hovoří o „znovuotevření“ průlivu, znamená, že si nad ním ponechají kontrolu. A budou schopni nejen vybírat mýtné, ale také omezit tranzit na ty státy, s nimiž mají dobré vztahy. Pokud se nějaká země bude chovat způsobem, který se íránským vládcům nelíbí, budou ji moci trestat pouhým zpomalením (nebo dokonce jen hrozbou zpomalení) toku nákladních lodí tohoto státu průlivem.

Vláda nad průlivem, schopnost jej uzavřít a kontrolovat v něm provoz, má mnohem větší a bezprostřednější dopad než teoretické možnosti íránského jaderného programu. Tato páka umožní teheránským představitelům donutit ostatní státy, aby zrušily protiíránské sankce a normalizovaly své vztahy s Teheránem, jinak jim budou hrozit postihy. Izrael se ocitne ve větší izolaci než kdykoli předtím, zatímco Írán bude bohatnout, zbrojit a zachová si možnost někdy v budoucnu vyvinout jadernou bombu. Izrael se možná dokonce ocitne v situaci, kdy nebude schopen zasáhnout proti zástupným íránským bojůvkám v regionu. Ve světě, v němž Írán ovlivňuje dodávky energie do tolika zemí, by Izrael mohl čelit obrovskému mezinárodnímu tlaku, aby neprovokoval Teherán v Libanonu, Gaze ani nikde jinde.

Budete žadonit

Nová situace v průlivu také přinese podstatnou změnu v poměru sil a vlivu jak na regionální, tak na globální úrovni. Spojené státy se ukážou být papírovým tygrem, a to donutí státy Perského zálivu a další arabské země, aby se Íránu přizpůsobily. Jak nedávno napsali odborníci na Írán Reuel Gerecht a Ray Takeyh: „Ekonomiky arabských států Perského zálivu byly vybudovány pod deštníkem americké moci. Odstraňte ho – a s tím i svobodu plavby – a státy Perského zálivu půjdou nevyhnutelně žadonit do Teheránu.“

Nebudou jediné. Všechny státy, které jsou závislé na dodávkách energie z Perského zálivu, si budou muset s Íránem vyjednat vlastní dohody. Co jiného jim zbude? Pokud nedokáže průliv otevřít mocné americké námořnictvo, nepovede se to ani žádné koalici, která bude disponovat zlomkem amerických kapacit. Britsko-francouzská iniciativa na zajištění bezpečnosti v průlivu po uzavření příměří je tak trochu vtip. Francouzský prezident Emmanuel Macron dal jasně najevo, že tato „koalice“ bude v průlivu působit pouze za mírových podmínek: bude doprovázet lodě, ale jen pokud žádný doprovod nebudou potřebovat. Avšak s Íránem u moci průliv ještě dlouho nebude bezpečný. Čína má na Teherán pravděpodobně určitý vliv, ale ani ona nedokáže Írán k otevření průlivu donutit.

Jedním z důsledků této proměny může být námořní závod velmocí. V minulosti se většina zemí světa včetně Číny spoléhala na to, že Spojené státy takovým krizovým situacím buď předejdou, nebo je vyřeší. Teď evropské a asijské státy, závislé na přístupu ke zdrojům v Perském zálivu, bezmocně hledí na výpadek dodávek energie, které jsou pro jejich ekonomickou a politickou stabilitu životně důležité. Jak dlouho to budou moci snášet, než začnou budovat vlastní silné flotily, aby mohly uplatňovat svůj vliv ve světě, kde každý hraje sám za sebe – a v němž se zhroutil řád a zmizela předvídatelnost?

Americká porážka v Perském zálivu bude mít také širší globální dopady. Celý svět vidí, že pouhých několik týdnů války s druhořadou mocností snížilo americké zásoby zbraní na nebezpečně nízkou úroveň, přičemž rychlé řešení není v dohledu. Přináší to otázky ohledně připravenosti Ameriky na další velký konflikt – a ty mohou, byť nemusejí přimět Si Ťin-pchinga k útoku na Tchaj-wan nebo Vladimira Putina k eskalaci jeho agrese proti Evropě. Rozhodně se však američtí spojenci ve východní Asii i Evropě musejí ptát, jak dlouho Amerika vydrží bojovat v případě budoucích konfliktů.

Celý svět se rychle připravuje na dobu postamerickou, na dobu bez dominance Spojených států. A kdysi dominantní postavení Ameriky v Perském zálivu je jen první z mnoha obětí.

© 2026 The Atlantic Media Co. This article originally appeared on theatlantic.com and has been translated from English with permission from The Atlantic.