Americká demokracie je zombie

Žijeme v autoritářském státě.

Dnes ráno, když jsem v parku venčil psa a v kapkách rosy na trávě a na mých botách se odrážely sluneční paprsky, jsem to tak necítil. Necítíte to ani tehdy, když si ve Starbucks objednáváte ledové macha latté ani když sledujete v televizi americký fotbal a Patrioti prohrávají s Oceláři. To, jak se běžný život zuby nehty drží v běhu, je matoucí. Dokonce vás to paralyzuje. A přesto je to tak, žijeme v autoritářském státě.

O takových režimech a zemích máme konkrétní představy, které jsme si přinesli z 20. století. Pochodující muži v uniformách a holínkách, davy lidí skandující stranické slogany. Ulice jsou lemované obrovskými portréty vůdce. Opozice se tajně schází v podzemí, pak je vyslýchaná pod obnaženou žárovkou a nakonec zastřelená popravčí četou. To se pořád děje – v Číně, Severní Koreji, v Íránu. Ale dost by mě překvapilo, kdyby mě tento článek dostal do amerického vězení. Autoritářství 21. století vypadá jinak, protože je jiné. Politologové pro něj hledají termíny: neliberální demokracie, soutěživé autoritářství, pravicový populismus. V zemích jako Maďarsko, Turecko, Venezuela či Indie nikdo demokracii nesvrhl ani se sama nezhroutila. Ona se rozpadá. Opozice, soudy, média a občanská společnost nejsou rozdrceny, ale s postupem času odumírají, potácejí se jako zombie a jen vytvářejí dojem, že je demokracie stále naživu. 

Tato rozmazaná hranice mezi demokracií a samovládou je důležitým rysem moderního autoritářství. Jak poznáme, že jsme ji překročili? Tyto režimy mají ústavu, ale ta je bezzubá. Volby se konají, ale nejsou už ani svobodné, ani férové – vládnoucí strana zcela ovládá volební mechanismus, a když výsledky nejsou žádoucí, zpochybní je nebo rovnou zvrátí. Pokud si chtějí úředníci udržet místo, neprokazují své schopnosti, ale osobní loajalitu vůdci. Nezávislé činovníky státu – státní zástupce, centrální bankéře – vůdce povyhazuje a nahradí je svými nohsledy.