Namalovat sen, aby přestal strašit

Pro leckoho může obraz Veroniky Holcové Puberta vyznívat idylicky. Zasněná dívka se závojem shlíží z okna na krajinu, kterou se horizontálně vine zvlněný pás připomínající gigantickou bílou stuhu nebo také řadu táborových stanů. Jsou tu však detaily, jež scéně dodávají zlověstný rozměr. Dívka v ruce drží bizarního ptačího tvorečka a její rozpadající se závoj nevypadá ani tak svatebně jako spíš pohřebně: jako by šlo o obraz starého mistra, na němž čas v horní vrstvě malby vytvořil drobné trhlinky, jimž se v umělecké branži říká krakely.

Plátno pochází z roku 2012. Když ho loni lounská Galerie Benedikta Rejta prezentovala na kolektivní výstavě Duše, šéf Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček s ním udělal experiment. Postavil ho před devět dobrovolníků, kterým měřil, na co se na obraze soustředí jejich zorničky. Většina z nich očima dlouze spočinula na zmíněné řadě bílých stanů a jeden z nich vzápětí prohlásil, že obraz podle něj zachycuje nějaké trauma portrétované dívky.

Dnes dílo visí na „předběžné retrospektivě“ třiapadesátileté autorky s názvem Nedokončený autoportrét, k níž byla vydána autorčina první rozsáhlá monografie. Holcová přehlídku v Galerii výtvarného umění v Chebu sestavila s kurátorkou Terezií Nekvindovou a Pubertu umístila hned na začátek. Je to totiž pro ni „zásadní“ obraz. „Nechci lidi nutit přemýšlet o mých vlastních traumatech, je pro mě naopak důležité, aby si v mých věcech nacházeli své vlastní příběhy. Čím déle budou před obrazem stát, tím víc se toho z něj v nich může odrazit,“ vysvětluje Holcová, která tuto šanci na své retrospektivě v Chebu nabízí do 14. června.

Alchymie na plátně