Opice přivázané u kůlů, bomby plné neštovic. Jak se v SSSR a Rusku vyvíjely biologické zbraně

Jedné dubnové noci roku 1979 pracovala v tajném vojenském objektu Sverdlovsk-19 v dnešním Jekatěrinburgu běžná noční směna. Technik v rámci údržby odmontoval znečištěný filtr sušičky používané při výrobě biologické zbraně v podobě antraxu a zanechal o tom písemný vzkaz. Vedoucí další směny si ho však nevšiml a stroj bez filtru spustil. Po několik hodin tak z komína do nočního vzduchu proudil aerosol obsahující miliony spor sněti slezinné, které vítr zanesl nad předměstí, kde se závod nacházel.

V porovnání s tragédií, jež následovala, se kauza z přelomu letošního září a října, kdy v sibiřském městě Šelechov nedaleko Irkutsku zemřela mladá žena na záhadnou nemoc, nezdá být nijak zvlášť významná. Navíc důkazy o tom, že šlo skutečně o velmi nebezpečný plicní mor, natožpak že byla nákaza produktem vojenského výzkumu, nemáme. Nicméně kulturu utajování a mlžení podobnou té ze sovětských dob mají obě události společnou. Zároveň platí, že vývoj biologických zbraní s rozpadem Sovětského svazu neskončil, ale pokračuje i v současném Rusku.

„Souostroví bacil“ a jeho nepřátelé

Kořeny sovětského vývoje sahají až do roku 1918, kdy pustošivé epidemie skvrnitého tyfu během občanské války přiměly bolševický režim k prvnímu organizovanému výzkumu patogenů v laboratořích u Moskvy. V roce 1925 sice Sovětský svaz podepsal Ženevský protokol zakazující použití chemických a bakteriologických zbraní ve válce, ale již o rok později šéf Vojensko-chemické správy Rudé armády Jakov Mojsejevič Fišman (1887–1961) založil v Moskvě první specializovanou vojenskou laboratoř zaměřenou na kultivaci a zvyšování virulence antraxu. Tajný vládní dekret z roku 1928 pak dal zelenou oficiálnímu státnímu útočnému programu s potenciálním vojenským využitím biologických zbraní.