Linn Strømsborg: Chci hájit právo mít děti – i právo nechat na pokoji ty, kdo je nechtějí
S norskou spisovatelkou o dobrovolné bezdětnosti, nerovnoměrně rozdělené péči i o tom, proč je potřeba přestat obracet vztek proti sobě
„Normální knihy o normálních lidech, přesně to chci psát,“ říká o svých románech norská spisovatelka Linn Strømsborg, která přijela do Prahy. V překladu Jitky Jindřiškové vyšly česky v nakladatelství Vyšehrad dosud dva: Nikdy, nikdy, nikdy sledující ženu, která nechce mít děti, a Sakra, sakra, sakra, ve kterém dá třiačtyřicetiletá matka průchod roky hromaděnému vzteku. Oba kladou palčivé otázky týkající se (ne)mateřství, mezilidských vztahů nebo rovnosti. A rovněž ukazují, nakolik jsou naše normální životy formované politikou – a jak politická mohou být obyčejná lidská rozhodnutí.
Prý vás překvapilo silně pozitivní přijetí knihy Nikdy, nikdy, nikdy v Maďarsku a Polsku. Znamená to, že je Norsko v přístupu k dobrovolné bezdětnosti a ženské emancipaci dál?
Popravdě mě hodně překvapilo i to, jak knihu lidé přijali i v Norsku. Byla jsem stejně příjemně překvapená jako v zahraničí, protože jsem čekala, že mě po vydání budou všichni nenávidět. Představovala jsem si, že se ženy budou zlobit, matky budou zuřit a otcové taky. Čekala jsem, kdy přijde vlna kritiky. Jenže nepřišla. Možná se někteří lidé rozčílili, ale neřekli mi to. (směje se) Čtenářky – a nejen ony – se v mé vypravěčce poznávaly, přestože samy měly děti, a dokázaly jí porozumět. Chtěla jsem napsat knihu, kterou jsem sama v průběhu života potřebovala číst. Potřebovala jsem někoho, ke komu bych mohla vzhlížet, a někoho, kdo by mi řekl, že všechno bude v pořádku, i když se nestanu matkou. Chtěla jsem ji napsat také proto, že když mi bylo dvacet nebo něco přes třicet, rozhovory s novými lidmi se často točily kolem dvou otázek: Čím se živím a jestli mám děti. Když jsem řekla, že nemám, lidé odpovídali: „Ale vždyť je jednou mít budeš.“ A já si říkala: „A co když ne? Co když děti nechci?“ A když jsem jim to řekla, bylo jim to často velmi nepříjemné. Při každém takovém hovoru mi přišlo, že jsme se jako společnost v tomhle ohledu příliš neposunuli. Od vydání Nikdy, nikdy, nikdy se mě ale už nikdo nezeptal. Takže mám pocit, že je teď všechno v pořádku. (směje se)


Musí být zajímavé sledovat vlastní dílo v jiném kulturním kontextu. Ve zmíněném Polsku může nabývat dalšího významu v souvislosti s dlouhým bojem o právo na interrupci. Nacházíte díky tomu sama ve svých knihách nové vrstvy?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu










