Území, kde vše pochází od Němců

Polský novinář Zbigniew Rokita, proslulý nejvíc knihou Králové střelců o sportu v bývalém východním bloku, se narodil v Hlivicích. Na hranici takzvaných znovuzískaných území, prostoru o ploše zhruba třetiny dnešního Polska, který země v roce 1945 vzala Stalinovým rozhodnutím poraženému Německu – a na oplátku o stejné území přišla na východě, kam se posunul Sovětský svaz. Oblastí se klikatí řeka Odra, proto místům, kde lidé dodnes nacházejí stopy „po Němcích“, Rokita říká Odřanie. Vešlo by se na něj celé Česko, a ještě by si s sebou mohlo vzít Makedonii.

Po válce odsud nuceně odešlo na deset milionů Němců a Rokita pátrá po tom, co si s územím počali jejich následovníci. Projel ho odzdola nahoru a odshora dolů, vyzpovídal desítky lidí, a přitom se řídil zásadou: „Vzpomínky jsou báje založené na skutečných událostech – a já jsem reportér a fikci nepíšu, píšu však o fikci, o subjektivní pravdě, kterou mi ti lidé vyprávějí a mají na ni nárok. Lze mít pravdu v případě vlastních vzpomínek?“ Přičemž si odpovídá slovem „jein“ – svérázným německým příslovcem používaným pro věci, u kterých platí ano i ne.

Rokita je vynikající pozorovatel i vypravěč. Složité historické události dokáže rozebrat na pár stránkách, aniž má člověk pocit, že ho o něco ochuzuje. Naopak drobné příběhy, které by leckdo pominul, používá jako odrazovou plochu pro literární výšvihy s ostrou pointou. „Hranice existují někdy delší, jindy kratší dobu, ale obecně vzato po jisté době na jednom místě mizí a objevují se na místě jiném.“ „Dějiny nás učí, že Rusy mají nejraději právě ti, kteří je nikdy nepotkali.“ Tak zní některé jeho postřehy prozrazující vypsanou ruku brilantního žurnalisty. 

Kniha pojednává o světě nedalekém – a Česku samozřejmě v jistém ohledu ještě bližším. Osud Odřanie je pochopitelně podobný Sudetům. Jak historickým vývojem, tak aktuální situací, kdy spousta tamních památek stále čeká na své znovuvzkříšení, neboť k nim dnešní obyvatelé na rozdíl od jejich vyhnaných tvůrců a tvůrkyň nemají valný vztah. Jedním z nejsilnějších míst knihy je pasáž, kde Rokita popisuje, co všechno se dělalo z náhrobků ze zrušených německých hřbitovů: stále ještě existují místa, kde leží vyhozené na obřích hromadách, které kdysi někdo vytvořil jako zásobu stavebního materiálu.