Trosečníci na vlnách naděje

Jako první spatřil Argus na obzoru zeměměřič Alexandre Corréard. Dvoustěžňová plachetnice se daleko před ním pohupovala u západního pobřeží Afriky a pro Corréarda a dalších čtrnáct mužů uvězněných na dřevěném voru představovala po třináctidenním utrpení naději, že je jejich martyrium u konce.

V červnu 1816 všichni slavnostně vypluli z Francie do Senegalu, aby tam dojednali koloniální okupaci. Nalodili se na kapitánskou fregatu Medúza, již doprovázely zásobovací loď La Loire, korveta Echo a právě briga Argus. Jenže pak se rychlejší Medúza rozhodla vyrazit před zbytkem lodí napřed, fatálně se odchýlila od kurzu a 2. července někde u současné Mauritánie narazila na mělčinu. Medúza nebyla žádná malá bárka. Plavilo se na ní 400 lidí, včetně stovky vojáků připravených zabrat pro Francii Senegal. Když se loď začala potápět, následoval scénář, který se měl o století později v mnohem větším měřítku opakovat při zkáze Titanicu.

Záchranné čluny měly kapacitu jen něco málo přes polovinu počtu pasažérů a obsadili je výhradně lidé vyššího postavení. Zbytek, minimálně 150 lidí, se přemístil na improvizovaný vor. Na cestu dostali dva sudy s vodou, šest s vínem a jeden pytel sušenek. Snědli ho hned během prvního dne plavby. Po pár dnech ze zoufalství jedli kůži z klobouků, ve vedru propadali šílenství, které si vyžádalo první vzájemné boje a první oběti. Po týdnu začali silnější trosečníci ty slabší házet do vody, ženy zahynuly všechny. Po třinácti dnech už na voru zbylo jen patnáct mužů živících se masem mrtvol. Když Alexandre Corréard na obzoru konečně spatřil Argus, jenž do té doby při pátrání po Medúze marně pročesával Atlantik, jako prvnímu ho ukázal vysílenému lodnímu chirurgovi Henrimu Savignymu.

Kurátorka Michaela Šilpochová se teď na oba zachráněné muže dívá v Centru současného umění DOX. Musí při tom trochu zaklonit hlavu, protože na obraze Théodora Géricaulta Vor Medúzy jsou namalovaní v horní části – a ta je vzhledem k rozměru plátna pět na sedm metrů až skoro pod stropem galerie. „Argus pro ně představoval naději na horizontu, která jim mohla připlout na pomoc. Ale možná taky ne, pochopitelně ještě nevěděli, jestli se k nim ta loď blíží, anebo se od nich naopak vzdaluje. Géricault se rozhodl zachytit právě moment toho napětí mezi nadějí a zoufalstvím, mezi záchranou a zatracením. A ten po něm zajímal spoustu dalších umělců, které jsme sem zařadili vedle něj,“ vysvětluje Šilpochová, jak vznikl jeden z nejzajímavějších výstavních projektů tohoto roku s názvem Argus & Medusa: O naději v těžkých časech.