Podařilo se!

Setkat se a prožít se všemi svými hodně dospělými dětmi skoro celý den nebývá v dnešní době vždy jednoduché. Mně se to podařilo a považuji to za malý zázrak. Nejstarší dcera Jolana přiletěla až z Kanady, nejmladší Lenka nebyla právě na cestách v širém světě a také prostřední Ivana se nechala přemluvit. 12. září 2025 jsme si udělali hezký nenáročný výlet do blízkého okolí Prahy a Radotínského údolí.

Od konečné linky autobusu 301 v Chýnici se vydáváme k již opuštěnému lomu Mramorka, kde se těžil vápenec nazývaný zbuzanský mramor. Lom leží v úrodné polní krajině spojené s rodovou tradicí pevně usazených sedláků a chalupníků, kteří po staletí předávali své grunty vždy některému ze svých potomků. Přerušená tradice po druhé světové válce byla obnovena po roce 1989, ale zemědělské výrobě se věnuje současně jen několik málo původních vlastníků.

Z Chýnice trasa pokračuje do obce Choteč po staré mlýnské cestě, kde bývalo na Radotínském potoce hned několik mlýnů. V obci Choteč zase dvě tvrze, z nichž se dochovaly pouze zbytky té mladší. Zajímal nás hlavně kostel svaté Kateřiny, situovaný na návrší nad obcí, s výhledem do kraje; také spojený s pohnutým osudem jeho tří zvonů. Těm hrozilo opakovaně roztavení na materiál pro válečné účely. Naštěstí se tak nestalo.

Hned za Chotčí byl (je a zůstal) jediný funkční vodní mlýn v dalekém širokém okolí – Mlýn u Veselých. Poprvé byl zmíněn v roce 1666 a od roku 1776 v něm postupně sídlí nyní již sedmá generace mlýnské rodiny Veselých. Ta musela po únoru 1948 jen trpně přihlížet postupné devastaci mlýna a jeho součástí. Záchrana přišla po roce 1989, kdy byl vrácen rodině v restituci. Provoz mlýna byl obnoven, mele speciální mouky, konají se v něm kurzy pečení chleba, vánoček a mazanců, pořádají svatební hostiny, firemní akce. Majitel mlýna, který právě natíral (už jen) mřížku v okně, vypadal náramně spokojeně, maje zřejmě na mysli již osmou generaci rodiny Veselých. Posvačili jsme a s panem mlynářem se ztotožnili.