Všichni je zdálky viděli, ale nikdo neslyšel. Tak by šlo shrnout koncert, který se odehrál před šedesáti lety, 15. srpna 1965, na newyorském Shea Stadium. „Počínaje odpočítáním první skladby přehlušila hlasitost křiku všechno ostatní,“ vzpomínal Ringo Starr na večer, kdy The Beatles – tehdy na absolutním vrcholu beatlemánie – vystoupili před 55 tisíci příchozími.
Byl to průlomový večer z mnoha důvodů a s jistou nadsázkou lze říci, že se tady zrodilo to, čemu říkáme stadionový rock. Na sportovištích už sice v padesátých letech vystupoval Elvis Presley, ovšem návštěvnost měl maximálně 26 tisíc, což The Beatles překonali více než dvojnásobně. I pro ně to byl přitom skokový nárůst. I když byli nejpopulárnější kapelou na světě, hráli v halách pro 10 až 15 tisíc lidí, v Anglii dokonce stále vystupovali v divadelních sálech. Zájem amerických fanynek a fanoušků ale tohle všechno předčil. Kuriózní z dnešního hlediska je, že pořadatelé nepustili publikum na hrací plochu. Největší slabinou však bylo, že se koncert konal bez adekvátní zvukové aparatury: kapela hrála do publika z tlampačů, skrze které se oznamovalo třeba skóre zápasu. Nikdo tedy nemohl nic slyšet, ale nikomu to nevadilo. Zážitek kolektivního křiku znamenal pro celou jednu generaci především mladých žen osvobození od společenských norem. Dal jim pocítit, jaké to je skutečně se odvázat – a podle mnohých výkladů tak přispěl k následné vlně emancipačního hnutí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
