Ivana Gibová: Motivy vytahuji z žumpy, abych ukázala krásu světa

Začnu osobně, pokud dovolíte. Vaše poslední kniha Babička© vypráví drsný příběh dívky vyrůstající v devadesátých letech na východě Slovenska v rodině potýkající se s alkoholismem, chudobou, nezdravými rodinnými vztahy i vyloženě patologickým chováním. A uvědomila jsem si mnohé paralely se svým životem, třeba že jsem taky jako dítě stříhala nehty na nohou své babičce a měla podobně jako hlavní hrdinka vaší knihy výčitky svědomí, že mi to připadá nechutné. Jak často se vám stává, že vaše knihy v někom probudí zasuté vzpomínky?

Často. Až mě překvapuje, jak často.

Proč vás to překvapuje?

Protože když píšu, tak nepřemýšlím o tom, jak to někdo bude číst. Jednak proto, že bych nikdy nic nenapsala, a taky proto, že nejdůležitější čtenářkou jsem pro sebe já sama. Jsem k sobě velmi kritická i v běžném životě, ale při psaní extrémně. Až pedantsky dbám na to, aby byl text uvěřitelný, aby nešustil papírem, aby to nebyl nějaký umělý konstrukt. Vycházím sice z vlastních zážitků, ale není to deník, jde o literární příběh psaný s odstupem od mého života. Proto mě překvapuje, kolik lidí mi píše, že se jich mé psaní hluboce dotklo, kolik má podobné vzpomínky na dětství, ať jde o péči o prarodiče nebo komplikovaný vztah s otcem či oběma rodiči, kolik lidí se v dětství cítilo podobně ztracených a nepochopených. 

Terapeutický rozměr psaní tedy není váš cíl, ale může mít takový dopad?

Rozhodně to není cíl, ale děje se to. A svým způsobem mě těší, když mi někdo dá vědět, že se mu díky mé knize otevřel nějaký prostor, který byl dosud zavřený, že konfrontoval témata, která ještě nemá zpracovaná. Mě to posouvá jako člověka i jako autorku. Asi bych nebyla schopná takhle psát, kdybych ty věci sama neměla terapeuticky zpracované. A když už s tím dokážu pracovat a dokážu mít od těch témat určitý odstup, tak to může pomoci někomu jinému. 

Bezpochyby se najdou i lidé, kteří nebudou úplně rádi, že jim otevíráte něco, co by možná raději nechali zavřené.

Určitě, ale mně píšou výhradně lidé, kteří mají pozitivní zkušenost. Každý čtenář se může rozhodnout, jestli nepříjemné pocity překoná, nebo knihu raději odloží a třeba se k ní vrátí někdy později. Zároveň si myslím, že literatura – a obecně umění – by nás měla rozrušit, vyvést z rovnováhy, například i pocitem ošklivosti až fyzické nevolnosti. Právě estetika ošklivosti je pro mě velmi podstatná: když vytahuju některé motivy doslova ze žumpy, nedělám to samoúčelně, abych ukázala ošklivost světa, ale spíš jeho krásu a vznešenost na základě toho kontrastu. Snažím se zároveň vyhýbat přílišnému patosu či sentimentalitě, které hrozí, když se z pozice dospělého vracíte do dětství, což je samo o sobě dost sentimentální. 

A taky pracujete s humorem. Nečekala jsem, že se budu nahlas smát u knihy s tímto tématem.

Humor používám záměrně, jde o sebezáchovný mechanismus pro vyvážení těžkých témat. Nechci, aby měli čtenáři na konci chuť se oběsit. A odmítám z nich ždímat emoce a nějak jimi manipulovat. Nejsem Lars von Trier.

V otevřenosti je síla

Otevřeně mluvíte o tom, že s některými motivy z Babičky©, ať už to je závislost na alkoholu nebo sexuální zneužívání, máte osobní zkušenost. Proč se svěřujete se svým soukromím?

Netajím se tím, že čerpám z autentických zážitků, ale pořád jde o fikci, literární příběh podléhající přísné redakci. Otevřená jsem proto, že taková zkrátka jsem, jde o součást mé osobnosti. Podobný typ extrémní otevřenosti ale u nás není úplně běžný, což mě mrzí, protože to znamená, že se nahlas nemluví o věcech, o kterých by se mluvit mělo. A už vůbec nerozumím tomu, proč bych se za to, co jsem prožila, měla stydět a proč by to mělo být v roce 2025 tabu. Ale protože tahle témata tabuizovaná jsou, často se setkávám s názorem, že psát o nich je odvážné.  

A připadáte si odvážná? Jako autorka mimo jiné riskujete, že se místo vašeho psaní bude řešit váš život…

Ráda říkám, že psaní – tedy alespoň moje psaní – je svým způsobem duševní prostituce. Navíc když píšu tento typ textu, tak by bylo naprosto nesmyslné předstírat, že s tím nemám nic společného nebo že mi to povyprávěla kamarádka na kafi. Ano, existuje riziko, že se místo mého psaní bude veřejně přetřásat můj život, ale musím říci, že se s tím úplně nesetkávám. A zásadní je, že mám tato témata zpracovaná. Kdyby to tak nebylo, tak by mi otevřenost mohla ublížit a byla bych zranitelná natolik, že bych si asi úplně nedovolila takto psát. Zranitelná do jisté míry pořád jsem, ale zároveň je v otevřenosti obrovská síla. Před deseti, patnácti lety bych toho schopná nebyla. 

O vašich problémech s alkoholem nicméně mluvíte mnohem více než o zneužívání. Proč?

Protože se mě na ně nikdo neptá.

Jak to?

Mám pocit, že hodně lidí se toho tématu bojí, vstupují na tak tenký led, že si nedovolí se zeptat. Moje závislost na alkoholu je pro rozhovor jaksi jednodušší téma, už jsem o ní víckrát mluvila a je vnímaná trochu jako bulvár, trochu jako osvěta.  

Já se tématu nebojím, přesto taky přemýšlím, jak se vás zeptat ohleduplně. Co pro vás zkušenost zneužití znamenala?

Mně se to stalo, když jsem byla malé děcko – ve čtyřech nebo pěti letech jsem zažila situaci, které jsem vůbec nerozuměla, netušila jsem, co se děje, jen jsem věděla, že nebyla úplně standardní. Když jsem se pak do podobné situace znovu dostala ve dvanácti, uvědomila jsem si naplno, co jsem prožila roky před tím. Jako dítě jsem samozřejmě nechápala, o co jde, ale zpětně už ano.

Pak jsem dlouho žila v domnění, že ta první zkušenost sice byla nepříjemná, ale že to není až takový problém. Nějak jsem se s tím vyrovnala, smetla to ze stolu. Nakonec vám ani nic jiného nezbývá, když nemáte podporu, nemáte ani odbornou pomoc, nikdo o tom nemluví, což bylo v mé generaci běžné. Moc se s tím nedalo dělat… Až v dospělosti, díky terapii a čtení odborné literatury, jsem si uvědomila, že jsem celou věc prožila tak, jak bývá obvyklé. Včetně toho, jak se následně vyvíjí sexuální život. Když to hodně zjednoduším, obvykle dochází k jedné ze dvou možností: buď téměř až k frigiditě, nebo naopak sebezničující promiskuitě poháněné mimo jiné tím, že vaše tělo pro vás vlastně není vůbec podstatné. Nepovažujete ho za něco, s čím byste mohla zacházet s úctou. A já jsem od puberty žila v tom druhém extrému a myslela jsem si, že jsem naprosto v pohodě. Logika tohoto chování spočívá v tom, že s každým dalším zážitkem se vzdaluje ten první… 

… plus sobě i světu dokazujete, že vy přece žádný problém nemáte a ta zkušenost vás nijak nepoznamenala.

Přesně tak. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem si uvědomila, že nejsem v pohodě a že mám něco k řešení. Až někdy před třicítkou jsem to začala řešit a dnes můžu říct, že jsem se s tím vyrovnala rychleji a méně bolestivěji než s pitím. Nebyla to aktuální věc, která by mi až tak velmi zasahovala do života, ale cítila jsem, že se s ní potřebuju vypořádat a smířit. V té době jsem ještě pila, ale zároveň mi začalo docházet, že tuto věc ani další těžká témata nedokážu zpracovat, pokud u toho nebudu střízlivá. Bylo to extrémně náročné, ale bylo nutné tím projít. A teď to bude hrozné klišé, ale celý ten proces mě vnitřně velmi posílil, v podstatě jsem si konečně oblíbila samu sebe.   

Pro vás byl navíc alkohol součástí tvůrčího procesu. Bála jste se, že po léčení jako abstinentka nebudete stejně kreativní jako před tím?

Nevím, jestli to byl strach, že ztratím nějakou část své kreativity, protože jsem si říkala, že svoje knihy přece píšu já, nepíše je za mě alkohol. Spíš to fungovalo tak, že když jsem si dala skleničku vína, tak se ve mně cosi uvolnilo, otevřelo, text se ze mě úplně vyhrnul ven… V ten moment neexistuje nic jiného než psaní, nevnímám nic jiného, je to silný, velmi specifický zážitek. I když následně je s tím textem samozřejmě spousta redakční práce a postprodukce, jak tomu říkám, kdy přemýšlím nad každou větou. Takže jestli jsem se bála, že o něco přijdu, tak že přijdu právě o ten vzácný stav, který na psaní naprosto zbožňuji. Po návratu z léčebny jsem se bála k psaní vůbec sednout. Nemám určenou nějakou hodinu, kdy obvykle píšu, musím cítit vnitřní tlak, který mě k psaní postrčí. Bála jsem se, že přijde nějaký blok.  

Jak dlouho nepijete? A potvrdily se vaše obavy?

Nepiju rok a půl – a částečně ano. Pocítila jsem vnitřní tlak, sedla si k tomu a nebylo to úplně ono, nemá to ten drive. Ale musím to zkrátka nějak překonat. Nemůžu čekat, až mi něco nahradí alkohol, nemůžu půl hodiny meditovat nebo si jít zaběhat, abych dosáhla podobného uvolnění. A nakonec mě velmi osvobodilo vědomí, že se nic nestane, když už v životě nic nenapíšu. Svět nevybuchne, nikdo nezemře, ani já kvůli tomu nejspíš neumřu. A když se dostaví potřeba psát, tak prostě budu psát.  

A dostavila se?

Dostavila a zjistila jsem, že sice necítím ten drive a už slova a věty nechrlím jako dříve, ale ve výsledném textu jako takovém není žádný rozdíl. Pořád mě frustruje, že během psaní necítím stejný náboj jako v minulosti, s tím pořád bojuji a nevím, jak s tím naložit. Ale jinak se potvrdilo, že za mě ty knihy alkohol fakt nepíše. Píšu je já. A to mě potěšilo.

Lze říci, že jste se tedy ve vztahu k alkoholu rozhodovala mezi zájmem o sebe jako umělkyně a o sebe jako člověka?

Naprosto. Nakonec to byl léta hlavní argument, kterým jsem si vnitřně obhajovala, proč piju: jsem přece funkční alkoholička, píšu, funguju, vydělávám a dává mi to něco, co na psaní miluju. Navíc jsem reálně nikdy nepila tak, že bych končila pod stolem, nepila jsem tvrdý alkohol, skutečně jsem fungovala. V uměleckém světě se navíc obecně dost pije, já jsem založením introvert a pomáhalo mi to ve společenském životě. Na léčení jsem zjistila, že dokážu být stejná, sama sebou, i bez alkoholu.  

Pracujte na knize, jejíž první půlka je napsaná „pod vlivem“ a druhá bez alkoholu. Jak pokračujete?

Už je napsaná, dopsala jsem ji loni v zimě, ale od té doby jsem ji neotevřela, takže je v dost surovém stavu. Může se stát, že to otevřu a hodím do koše, nebo to otevřu a bude to v pohodě.

Prostřední kapitolu jste napsala den před nástupem na léčení. Jak vznikala?

Koupila jsem si láhev opravdu dobrého vína s tím, že to je moje poslední před nástupem na léčení. Odměřila jsem si deci, napsala kousek textu, pak další, a tak jsem postupovala, dokud jsem nevypila celou sedmičku. Každé deci je v textu označené a chtěla bych to nechat přesně tak, jak jsem to napsala, včetně překlepů, aby bylo jasně vidět, jak se s přibývajícím vínem mění psaní a přemýšlení. Na konci to možná už ani nebude čitelné... Jsem sama zvědavá, jak text bude vypadat, a jsem smířená s tím, že to možná nepůjde vůbec použít.  

V Česku vaše knihy vycházejí v českém překladu – byla byste raději, kdyby je Češi četli slovensky? Není třeba škoda, že v Babičce© přijdeme o pozoruhodné šarišské nářečí?

Babičku© překládal Miroslav Zelinský a nářečí nahradil – tuším – nějakou verzí nářečí z okolí Ostravy, což podle mého názoru funguje. Sama se cítím dobře v Ostravě a obecně na místech, kde mi mentalita lidí připomíná právě „východňáry“, kde vidím podobný temperament. Od dětství jsem byla zvyklá číst česky, dokonce jsem četla mnohem dříve česky než slovensky. A když jsem ve třinácti letech psala poezii, tak taky v češtině, měla jsem ji naposlouchanou od českých undergroundových kapel. Samozřejmě to nebyla úplně čeština, ale jakýsi můj zkomolený pokus o ni.

Když vznikal český překlad mé knihy Barbora, buch & katarze, tak jsem přemýšlela nad tím, jestli to je skutečně nutné. Obecně úplně nesouhlasím s tím, že by se slovenské knihy měly překládat do češtiny. Ale pak jsem si uvědomila, že lidé mladší o generaci nebo dvě už opravdu moc nerozumí slovensky a kontakt se slovenštinou tady není tak intenzivní jako na Slovensku s češtinou. Je to škoda, ale taková je realita. Jinak jsem samozřejmě ráda, že překlady vznikají a lidé moje knihy čtou. Na straně druhé vím, že se tady moje knihy čtou i slovensky, hodně třeba právě Babička©. Čtenáři a čtenářky sice často úplně nerozumějí právě šarišskému nářečí, ale z kontextu pochopí, o co jde, a mají z toho autentičtější zážitek.

Musím svému psaní věřit

Babička© je mimo jiné kritika genderových vzorců a pokrytectví mýtu o dokonalé tradiční rodině. Píšete drsně, vulgárně a ironicky. Jak na vás pohlíží současná slovenská vládnoucí garnitura? Už vás zařadili mezi zvrhlé umění? 

V kontextu dnešního Slovenska jsem zcela jistě zvrhlá, jen nevím, jestli pro ně budu umění. Popravdě to ani moc neřeším. Fond na podporu umění má zanedlouho oznámit, koho podpoří, ale mám pocit, že už nyní je jasné, koho nepodpoří. Dnes jde o to, na jaké straně stojíte, a když stojíte na té „nesprávné“, tak je úplně jedno, co píšete. Lidé, kteří dnes rozhodují o mém životě, nikdy nedrželi v ruce žádnou mou knihu, ani mnoho dalších knih.  

Nicméně jejich rozhodnutí na vás dopad mají, minimálně ekonomický.

Nejen ekonomický. Pro mě jako pro člověka extrémně citlivého také psychický. Nikdy v životě jsem necítila takovou úzkost z toho, co se kolem mě děje. Strašlivě mě to vytáčí a velmi to na mě doléhá, nedokážu se s tím vyrovnat. Někdy mě nějaká událost tak zasáhne, že si musím dát na pár dní pauzu od zpráv. Ale zároveň si nemůžu dovolit nic nesledovat, a nakonec mě to stejně dožene, takže hledám nějakou rovnováhu. Ale hledá se mi obtížně, protože na Slovensku se aktuálně odehrává systematické ničení kreativních a myslících lidí. Jsem ale nenapravitelná idealistka a jsem přesvědčená o tom, že tvořiví lidé zkrátka budou tvořit dál, i kdyby jim v tom bránili a podmínky byly pod lidskou důstojnost. Což nakonec platí už dnes, protože kulturu fakt nikdo nedělá kvůli penězům. Lidé, kteří mají potřebu tvořit a vidí v tom smysl, si vždy najdou cestu.

Nicméně je nutné z něčeho žít a Ficova vláda kromě personálního zemětřesní v kulturních institucích systematicky rozvrací systém státní podpory kultury. Na což reagovali individuální dárci vlnou podpory – stačí to?

Vidím ohromné množství solidarity, rozjely se různé kampaně, lidé přispívají a tvůrce podporují. To je skvělé, ale taky to nemůže trvat věčně. A nic to nemění na faktu, že kultura je ve velkém ničena. A všichni víme, co se stane, když se to podaří. Mě osobně to dostává do situace, ve které vůbec nechci být, tedy vede to k přemýšlení, kam bych mohla emigrovat. Hnusí se mi jen na to pomyslet a nechci opustit lidi, které mám kolem sebe. Ale nejde jen o vládnoucí garnituru, jde o to, že mě doma nechtějí mí spoluobčané. Nepřestává mě udivovat, kolik nenávisti se vyvalilo, jak je přijímána hloupost ve spojení s hamižností, což je nejhorší kombinace vůbec. A nejen, že je to dovolené, dokonce je to podporované a oslavované.  

Jaká je v takové situaci role spisovatelky, která nepíše explicitně politické knihy?

Mně je a priori nepříjemné se k takovým tématům vůbec vyjadřovat. Ne proto, že by se mi nechtělo nebo bych se bála, ale spíš proto, že jiní lidé jsou k tomu daleko kompetentnější. Zároveň jsem ale součástí kulturní scény čili jsem považovala za nutné se nějak angažovat a vyjádřit. Nějakou dobu jsem psala komentáře do slovenského Denníku N, ale necítila jsem se v tom žánru dobře. Nakonec i to, že tady o tom spolu mluvíme, je pro mě určitý diskomfort.  

Není tedy vaší rolí pokračovat v tom, co jste dělala doposud, tedy ve vlastní tvorbě?

Role spisovatele určitě není v tom, aby přerušil dosavadní práci a přeorientoval se násilím na jiné psaní, aby bylo společensky nebo politicky relevantnější. Svůj postoj vyjadřuji jinými způsoby, můžu smysluplně pomáhat jinými cestami a myslím, že to i dělám v míře, v jaké to dokážu. A navíc aktuální dění neznamená, že témata, o kterých píšu, najednou nejsou důležitá. Na východě říkáme, že něco děláte „od šerdečka“, od srdce, moje psaní je na tom od počátku postavené. Musím tomu věřit. Kdybych měla psát z jiných důvodů, tak raději nebudu psát vůbec.

Vyšlo v Respektu 23/2025.