Na Blízký východ se nevyplatí dívat jako na spor dobra se zlem, ale jako na střet dvou spravedlivých nároků

Moje klávesnice, která je už tolik zvyklá kritizovat Donalda Trumpa, je v šoku, že do ní horečně ťukám tento komentář. Trump si totiž zaslouží velké uznání za to, že (se zpožděním) prosadil příměří v Gaze a propuštění rukojmích i zadržovaných. Bravo, pane prezidente. 

To, co je nyní před námi, je však spíše úpěnlivá prosba než plán. A aby byl mír trvalý, pomohlo by, kdybychom všichni odložili manichejské vidění dobra a zla (černobílé – pozn. red.), které mnozí na Západě aplikují na Izraelce a Palestince (ačkoli se neshodnou na tom, kdo si zaslouží jaký štítek), což činí kompromis obtížným či nemožným. Abychom se posunuli dál, může být užitečné přemýšlet o konfliktu ne jako o sporu dobra se zlem, ale jako o střetu práva s právem.

Blízký východ podle mého názoru odráží střet dvou národních tužeb, z nichž každá má své opodstatnění. Dva národy bojují o udržení své přítomnosti na území, k němuž cítí starodávné vazby, a každý z nich je traumatizován násilím toho druhého. 

Izrael není jen ekonomickým a technologickým zázrakem, ale také demokracií pro své občany, byť čím dál nedokonalejší. Palestinští občané Izraele mají silnější hlas než občané sousedních arabských států a existuje zde svobodnější tisk a více prostoru pro občanské organizace a lidskoprávní spolky. Na Izraeli je mnoho věcí hodno obdivu.