Účty prezidenta Klause

Každoroční summity o klimatu končívají různě: některé odpracují hodně, jiné dopadnou rozpačitě. Každopádně ten letošní v Baku měl přidanou hodnotu – pro českou domácí konverzaci. Poprvé totiž tušíme něco jako cenovku za klimatickou koncepci Václava Klause.

Exprezident kdysi učinil leitmotivem svého prezidentství polemiku s klimatologickou vědou. Jevilo se to jako šaškárna namíchaná s národní ostudou. Nicméně Klausovi se musí uznat, že navrhl něco jako konstruktivní řešení: podnebí se neotepluje. Nebo otepluje, ovšem nemůže za to spalování uhlí a ropy. Nebo může, ale místo snižování exhalací se raději naučme žít v nových podmínkách. 

Pregnantně to formuloval před sedmnácti lety v projevu v OSN. „Každá země by si měla vytvořit vlastní program, jak se stavět k důsledkům případných klimatických změn,“ prohlásil a nabídl recept: „Zvolme si proto adaptaci, nikoli pokusy řídit globální klima.“

Celý výběr ze dvou možností – zbavení se závislosti na fosilních palivech, nebo adaptace na nové klima – samozřejmě nedává žádný smysl. Nakonec totiž budeme dělat obojí. Neumíme brzdit dost rychle, abychom se úplně vyhnuli změnám klimatu. Proto se musíme a budeme také adaptovat. A naopak: asi nikdo si nemyslí, že vůbec nemáme šlapat na brzdu. Kdybychom bývali pokračovali nezměněným tempem, někdy koncem století se velikost teplotního výkyvu začne blížit rozdílu mezi dneškem a poslední dobou ledovou, jenomže opačným směrem. A tomu se asi neplánujeme přizpůsobovat, že?