Porcelánový smutek

Je zvláštní vydat básnickou sbírku s názvem Lazarská v zimě a jiné básně s přicházejícím létem. Textům básníka publikujícího pod pseudonymem Elsa Aids to ale nijak neuškodilo. Skrze čtenářský prožitek tají ve třiceti stupních jako čerstvě napadaný sníh nebo jako zmrzlina v ústech. Elsa Aids dokáže s „weird“ senzitivností vypovídat o světě kolem nás a zároveň nacházet poezii tam, kde by ji hledal málokdo: na zapadlých benzinkách, ve tváři známé pornohvězdy, v balení barevných houbiček na nádobí, ve strnulém nočním zírání do televize, v kabince H&M nebo v okamžiku, kdy kousky rohlíků hozené labutím plavou po olejnaté hladině.

Přesto je to lyrika veskrze milostná, křehká a vlastně obyčejně krásná. Stejně jako Seifertova, ke které se Elsa Aids – překvapivě i s trochou ironie – hlásí. Jeho porcelánově smutné texty psané s chladnou přímočarostí přitom mají potenciál oslovit čtenáře napříč generacemi. Roztěkané zoomery, rozmrzelé mileniály i boomery v  SUV.

Poezie (ne)jistoty 

Současná česká poezie si nemůže stěžovat na nedostatek autorů a autorek. Že je její tvůrčí základna bohatá, tvůrčí a pestrá, není kritická floskule. Přesto lze zejména u letošní oceňované poezie konstatovat, že nepracuje s tím nejaktuálnějším jazykem, který by byl schopen do sebe absorbovat témata, jež rezonují dnešním světem. Miloš Doležal ve své sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ (Magnesia Litera za Knihu roku) na základě silného emocionálního zážitku čtenáři zprostředkoval něžnou litanii, ale její řeč asociuje spíš moderní poetiky minulého století.