Být první je smutné

Jsme zvyklí se radovat, když jsme v něčem první, a prvenství vnímat jako signál, že vítěz je v dané kategorii lepší než ostatní. Režisérka Ava DuVernay ale to, že se stala první černoškou, která vyhrála v roce 2012 cenu za režii na prestižním filmovém festivalu Sundance, a první černoškou, jež byla v roce 2014 nominována na Zlatý glóbus, v nedávném rozhovoru pro Financial Times zasazuje do nového kontextu. Prvenství mě rozesmutňuje, říká, „protože proč je tomu tak, že jsem první – až takhle neskutečně pozdě“? Upozorňuje, že hodně lidí před ní bylo v branži přehlíženo, než se rozhodli ji (jako černošku) „pustit dovnitř“.

Zvažme všechny ty úspěchy kolem nás: první prezidentka, první ministryně, první třeba romská editorka, první například primátor židovského původu. Chceme se opravdu tvářit, že doteď v jejich řadách nikdo tak výjimečný nebyl? Události roku 2020 začaly, přinejmenším v USA, toto přehlížení talentu – a systematické upírání příležitostí některým – alespoň trochu nabourávat. Potvrzují to i data týkající se obsazení výkonných rad vlivných firem, které byly dlouho synonymem pro „muž“ a „běloch“ a jejichž homogenní složení se ospravedlňovalo tím, že prostě nejsou kvalifikovaní kandidáti a kandidátky odjinud. Stačilo ovšem začít trochu jinak hledat. The New York Times třeba odkazují na analýzu, podle níž nejméně zastoupené skupiny (menšiny) v roce 2020 zaujímaly 14 procent prestižních míst ve výkonných radách, dnes je tomu už 17 procent. U žen se zastoupení…