Great Resignation

Přečetl jsem si článek o postcovidové epidemii výpovědí z práce, která postihla Ameriku, a zachechtal se. Jsem totiž jeden z nich. Z lidí, kteří teď dali výpověď.

Poslední dobou mě to v práci netěšilo. Nekonečné schůze na Teams, poslouchání sáhodlouhých keců a vtíravá myšlenka na bullshit job se staly každodenními jevy mého pracovního dne. Měl jsem sice radost, že zlepšuju fungování obří telekomunikační firmy ve světovém měřítku, ale práce v terénu mi byla vždycky bližší. Během těch posledních pětadvaceti let jsem většinu projektů firmy v mnoha zemích světa řídil lokálně, ne z pozice globálního manažera.

V posledních dvou letech se ale přidalo osamocení a osa postel, koupelna, kuchyň. Zanikly infarktové zákaznické schůze, ale zanikly i ty večírky po nich, kdy jsme s kolegy v putyce zanadávali na nositele všech subjektivních křivd. V covidu už tahle očistná kúra přestala fungovat. Každý den byl ten tlak větší, každý den jsem se musel víc a víc přemáhat k tomu něco udělat.

Až mi jednou můj kolega řekl při jedné z mnoha Teams schůzí: „Mohl bys, prosím tě, tyhle svoje myšlenky hodit do PowerPointu? Jeden slide…“

Věděl jsem, že je konec. Že už nebudu schopen hodit svoje myšlenky do PowerPointu.

Stojím před kanclem, v ruce ekotašku z Tesca. Mám v ní dva počítače, mobil, vstupní karty, klíčky od auta. Předávám to security, ptají se, jestli je vše o. k., říkám, že jo. Nic necítím, radost ani smutek. Jenom něco vnitřního, že tak to mělo být.

Končil jsem už kontrakty…