O smutném tygrovi

Pokaždé když dokoupím české dětské knížky, mě zaskočí, jak je v nich zabíjení zvířat líčeno jako zcela samozřejmé: M jako maso, F jako farma, kde pěstujeme zvířata, která potom „putují“ na náš talíř. V kontextu klimatických změn působených zčásti i konzumací masa a přiotráveného životního prostředí včetně oceánů bychom mohli spíš začít připravovat děti na to, že status quo už nic dobrého nepřinese.

Vliv obrázkových knížek na dětskou mysl znám z vlastní zkušenosti. Oči tygra uvězněného za mřížemi, který sní o džungli a o mamince, a hlavně o svobodě v knížce O smutném tygrovi od Aloise Mikulky, mě přiměly k tomu, že jsem nechtěla chodit do zoo. Zoologické zahrady jsou v kontextu vzdělávání dětí vůbec zajímavé. Nemáme k dispozici velké množství dat, což je na pováženou, protože existují všude po světě. Ale studie z roku 2014 uvádí, že jen asi třetina ze zkoumaných tří tisíc dětí si po návštěvě zoo zapamatovala nějaká fakta, zatímco 15 procent se naučilo nesprávné informace. Při cestování rozvojovým světem jsem se zas několikrát setkala s varováním před návštěvou místních zoologických zahrad, neboť stav fauny může prý návštěvníkům způsobit deprese. V posledních letech se objevilo pár článků o psychickém utrpení zvířat, které zažívají i v tom nejluxusnějším zajetí. Píše se v nich také o mýtu záchrany a opětovného uvádění ohrožených druhů zpět do volné přírody: jedná se o minimum druhů, tyto snahy bývají bohužel častěji neúspěšné.

Skoro paradoxní je teorie, že…