Spisovatelky a feminismus

Ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko i Argentinka Mariana Enríquez jsou ve svých zemích respektovanými autorkami, které se nerozpakují ostře glosovat tamní politickou a společenskou situaci. Pod kopulí Café Evropa se však v rámci nedávného veletrhu Svět knihy sešly, aby diskutovaly o feminismu, totiž přesněji o tom, zda jako ženské spisovatelky musí být také feministkami, či zda je k tomu společnost svým očekáváním tlačí. Debata se rychle stočila k rozporům mezi deklarovanými rovnými právy žen a jejich faktickým naplňováním.

V Česku se nedávno rozhořela plamenná diskuse vyvolaná článkem Bianky Bellové Proč nejsem feministkou, která ukázala, že neviditelná klec stereotypů, s nimiž se ženy stále potýkají, není pro mnohé autorky relevantním tématem. Zúžení problému na svět pražského korporátu, kde dnes mohou zaměstnankyně přijít k vysokým platům i pozicím, však opomíjí postavení mnoha současných českých žen. Stačí jen sestoupit o několik sociálních schůdků níže, aby se témata sama drala pod pero.

Řada spisovatelek proto považuje za svou povinnost propůjčit hlas svým méně šťastným kolegyním, jimž se nedostalo privilegia v podobě stabilního ekonomického zázemí, vzdělání nebo talentu a které čelí „tradičním“ představám o společenské roli žen – a také stigmatizaci, pokud se jim vymknou. Ať už kvůli kariéře, potratu, mateřství za svobodna, opuštění tyranského manžela, anebo třeba otevřené sexualitě, za jejíž popis v románu Polní výzkum ukrajinského sexu byla tak…