Jsem workoholik a neléčím se

Představte si, že se nový ministr po nástupu do funkce pochlubí tím, že na záchodě v baru pravidelně šňupe kokain. Nebo že málokdy dohlédne na dno sklenice, případně že často nahází půlku výplaty do automatů. Jen těžko bychom ho považovali za člověka vhodného pro odpovědný post a náročnou funkci. Přesto jeden druh závislosti jako by měl jakousi omluvenku. Dává to jistý smysl – workoholici mají obvykle na rozdíl od heroinistů slušnou pozici na společenském žebříčku a kde bydlet, ačkoli i z přepracování můžete umřít.

Proto tedy nebylo až tak překvapivé, když se k této závislosti jasně přihlásil nový ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. „Já jsem workoholik a nějak se za to nestydím,“ řekl Havlíček v Českém rozhlase a dále rozvedl, že pracuje šestnáct hodin denně, včetně víkendu, a to již více než deset let. Sice sám uznává, že jde o tempo „někdy opravdu vražedné“, přesto nový ministr očekává, že minimálně jeho nejbližší podřízení důrazně šlápnou na plyn, aby mu v tomhle tempu stačili.

Havlíček nakonec nastupuje do vlády, již vede politik, který na ideji maniakálně „makajících“ politiků řídících stát jako firmu postavil svoji image a o bývalém premiéru a vládním kolegovi Bohuslavu Sobotkovi prohlašoval, že „nikdy nepracoval“, a to jen proto, že Sobotka strávil většinu profesního života v politice. Andrej Babiš pořád říká, že spí jen pět hodin denně, a tvrdí, že jinak veškerý bdělý čas věnuje práci. A tenhle étos rezonuje i v kampani k evropským volbám, v nichž se…