Dějiny a my
Tu dychtivost po svobodě z roku 1968 bychom si měli připomínat neustále. A zejména pak ve školách
Debata o tom, jak se mají učit dějiny, v naší zemi probíhá už téměř třicet let. Víceméně všichni se shodnou na tom, že je nutné znát naši minulost, mnozí doplní opakovanou frázi, že jinak jsme nuceni si ji zopakovat. Říká to každý, ale nic moc se nemění. Další a další generace mladých lidí smutně konstatuje: Proč nám nikdo o tomhle nevyprávěl? A na mysli mají například události druhé republiky, detaily kolem nástupu komunistů k moci v roce 1948, dramatické události o dvacet let později či následující normalizaci.
Důvodů je celá řada, od nechuti zaobírat se kontroverzními a stále bolavými tématy až po argumenty, že je nutné dětem a mladým lidem poskytnout přehled celých lidských dějin, takže holt není na 20. století tolik místa.
Na řadě škol však přístup už změnili nebo mění. Moderní dějiny tu mají klíčové místo ve výuce a nabízí se nejen data, ale i potřebný kontext. Je třeba se u nich inspirovat (viz Téma) a hlavně je podpořit.
Země naší velikosti a geografické polohy nemá s historií dobré zkušenosti. Už za dva měsíce si připomeneme vpád vojsk do Československa v roce 1968, což je ideální příležitost nejen k smutnému vzpomínání, jak tu Moskva zničila rodící se naději, ale také k přemýšlení, jak se lze vyhnout tomu, abychom byli něčí hračka. Souvisí to přece přímo s dneškem, proč se to v roce 1968 nepovedlo a v roce 1989 ano?
Když jsme připravovali náš speciál k roku 1968 (vyšel minulý týden), procházeli jsme stovky článků, dokumentů a výpovědí. Náhled do tehdejšího tisku nabízí doslova přetékající touhu po svobodě. Ne politických předáků, ti měli mnohdy různé motivace, ale obyčejných lidí. Ačkoli slovo obyčejný je nepřesné.
Ona touha byla patrná mnohem silněji než v roce 1989, protože během sametové revoluce bylo poměrně brzy jasné, že to dopadne dobře. Začaly se tak záhy řešit praktické otázky. Před padesáti lety ale naopak všichni věděli, že po krátkém nadechnutí přichází nekompromisní konec. Tu dychtivost po svobodě a hlubokou lítost, že doslova mizí před očima, bychom si měli připomínat neustále. A zejména pak ve školách.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
šéfredaktor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.