Posel jazzu

Každou jinou hudbu, na kterou si vyrazíš, buď posloucháš, nebo na ni tancuješ. Jenže jazz se z nějakých důvodů stal hudbou k jídlu. Hraje se, když večeříš,“ říká sedmatřicetiletý saxofonista Kamasi Washington: v tuto chvíli bez debaty největší jméno žánru. Kritiku napříč hudebními i nehudebními médii v roce 2015 nadchl bezmála tříhodinovým opusem The Epic a na letošní léto chystá dvojalbum Heaven and Earth.

Nestalo se od osmdesátých let, že by z jazzu vzešla taková hvězda. Celebrita, která přesahuje hranice žánru, plní velké sály a objevuje se coby zářná výjimka v prestižních časech na obřích rockových festivalech. Jazz jako by v posledních dekádách přestal být hudbou žité zkušenosti, hudby, která pramení z místa a ducha komunity. Stal se do jisté míry muzeální záležitostí opatrovanou jasně vymezeným segmentem publika, což se odráží i na tom, že se jazz na celkových prodejích a streamech hudby v Americe nepodílí ani dvěma procenty.

Do velké míry je to Washingtonova zásluha, že se jazz opět vrací na výsluní pozornosti – a také s ním spojeného kolektivu hráčských individualit pocházejících z Los Angeles, sdružení West Coast Get Down. Vdechli mu nový život, publikum jej zase poslouchá i na něj tančí. To si ostatně budou moci vyzkoušet i čeští návštěvníci 23. května v pražském Divadle Archa, kde Kamasi Washington vystoupí.

Prostě to je domov

Zásluhu na tomto jazzovém vzkříšení má mimo jiné skutečnost, že Washington i jeho…