Natali

Je horké léto 1987, má po přijímacích zkouškách na medicínu. Neví, jestli ho přijali, ale matka od rána do večera někam telefonuje, tváří se záhadně, ale není nervózní: její známosti zřejmě zabírají i tentokrát – a tak se neptá a je šťastný a spí. Den ze dne odkládá plány na bezstarostné měsíce, které čekají. Které může nechat čekat.

Jednou odpoledne se matka posadí na jeho postel, típne mu cigáro, zapálí si svoje a prohlásí, že ho profesor Kuklík chce vidět, že bude muset na brigádu do motolské nemocnice, že bez toho se jeho přijetí na fakultu neobejde. On se na nic neptá, mlčí, jako vždycky. Ale nečervená se – drobná změna toho horkého léta.

Když matka odejde, kouří. Potom usíná. Pak je na brigádě v pražské motolské nemocnici: pracuje jako pomocná zdravotnická síla na dětské jednotce intenzivní péče.

Začíná v půl šesté ráno, jako první má na starosti povrchy a odsávačky plné hlenů. Přes den chodí po areálu a nosí krev a výtěry a zprávy o nich. Vynáší odpadky, vozí prádlo do prádelny. Neustále se převléká ve filtru – šatně se zelenými a bílými plášti, lehkými halenami a kalhotami, s návleky na všechno možné a s jednou kabinou se závěsem, kde je vždycky – i v šest ráno – příšerné vedro. Hraje karty s klukem, co jako jediný z pětičlenné rodiny přežil autonehodu – a zatím neví, že zůstal sám (řeknou mu to až zítra ve dvě: „Kdyby se tě na něco ptal, přijď pro mě, lásko.“). Ohřívá jídlo pro Leničku, která se narodila bez ledvin a žije na áru už dva roky (její rodiče sem…