Hrad není čtvrtá cenová

Prezidentem být opravdu nechci. Musel bych chodit v oblecích a nosit kravaty a toho jsem si při práci pro český stát užil dostatečně. Ztratil bych opět soukromí a svobodu. Musel bych si více dávat pozor na to, co říkám a jak a komu to říkám. Slova prezidenta totiž mají váhu. I toho českého. Směrem domů i směrem do zahraničí. Musel bych se proto snažit mluvit slušně a alespoň trochu spisovně a chovat se důstojně. Musel bych se slušně oblékat a znovu si nakoupit několik obleků a párů bot.

Mám radši zahulenou hospodu u nás na chalupě v Sudetech než jakoukoli hipsterskou kavárnu na pražské Letné. Cítím se tam víc doma. Je mi však jasné, že se na Pražském hradě má mluvit a chovat jinak než v té naší vesnické putyce. Na Hrad stejně jako do čtvrté cenové skupiny nepatří snobství ani tolik rozšířené tradiční české papalášství. Na Hradě to ale musí mít nějakou úroveň. Je to koneckonců bývalé sídlo českých králů.

Vím, že bych nechtěl být prezidentem buranským, prezidentem, kterému je jedno, co si o jeho slovech myslí za českými hranicemi. Nejen proto, že se mají lidé chovat slušně. Musíme si totiž zároveň neustále připomínat, že jsme zemí relativně malou a že je pro nás důležité, jak na nás nahlížejí ostatní. Jestli nás berou vážně. Nemusíme spolu souhlasit a nesmíme nikomu podlézat. Musíme však být čitelní a důvěryhodní.

Venku nevědí, jaké zde má kdo pravomoci a v jakém kontextu byly nejrůznější bonmoty vysloveny. Naše svoboda, naše bohatství i naše bezpečnost však závisejí…