Bílý den v Moskvě

Jako každý den budík zazvonil před osmou hodinou ráno. Vyndala jsem vodu z mrazáku. Byla pouze do půlky zmrzlá, za což jsem i tak byla v těchto podmínkách ráda. Mléko si již nekupuji. V lednici po otevření vydrží maximálně dva dny. Chtěla jsem se, jako každé ráno, proběhnout před výukou. Když jsem se ale podívala z okna, rychle jsem od tohoto plánu upustila. Venku bylo bílo a nebylo vidět na 200 metrů. Byl to hustý bílý dým, který se do Moskvy dostal z jejího okolí sužovaného požáry a hořící rašelinou. Věděla jsem, že mě čeká těžký den, teploty budou znovu rekordní – čtyřicetistupňové.

Dala jsem si rychlou studenou sprchu, bez ní do odpoledne nevydržím. 

Vzala jsem ledovou vodu a vydala se do třídy. Na chodbách koleje a poté školy se vznášela bílá mlha, která se dostala do budovy z otevřených dveří a oken. Ještě jsem si, na rozdíl od mé ostražité italské spolubydlící, nestihla koupit roušku. Obě jsme ale věděly, že ani tato rouška nemůže zabránit vdechnutí nebezpečného kouře, nebyla s filtrem a jiná se těžko dala sehnat. Zdi koleje i školy byly nasáklé teplem, proto mě dusno ve třídě nepřekvapilo. Nicméně, poprvé za více než měsíc, co jsem v Moskvě na jazykovém kurzu, jsme okno neotevřeli. Ani toto mě nijak nerozhodilo. Jedno otevřené okno toho stejně nikdy moc nezachránilo. I když já měla tu „výhodu“, že jsem seděla přímo u něho, takže jsem alespoň nějaký…