Logika hříchu

Chyby a provinění mají v lidském životě nenahraditelný význam. Pokud je dokážeme nahlédnout zpříma a bez sebeklamu, skýtají jedinečnou příležitost k růstu. Platí přitom, že čím větší hrůza, tím větší příležitost – poválečné Německo, které se ze strůjce největší masové vraždy v dějinách stalo tahounem evropské demokracie, by mohlo vyprávět. Člověk by čekal, že katolická církev, zmítaná vytrvale bobtnajícím skandálem se zneužíváním dětí, bude logice hříchu a pokání rozumět lépe než kdo jiný. Bohužel nerozumí.

Ano, ale…
O pár stránek dál najdete rozhovor s novým českým arcibiskupem Dominikem Dukou, v němž otázky na aktuální aféru samozřejmě nemohou chybět. Odpovědi novopečené hlavy českých katolíků znějí povědomě, zřejmě proto, že je v posledních týdnech v rozličných obměnách slýcháme často. Z nejvyšších vatikánských míst, od církevních hodnostářů z různých zemí, na stránkách katolického tisku.

„Ano, ale…“ zní univerzální reakce na zmínku o sexuálním skandálu. Samozřejmě že zneužívání dětí představuje zavrženíhodný zločin, který musí být potrestán, jenže celá věc je jaksi poněkud složitější, kroutí se dotazovaní. A obvykle pak následuje nejméně jedno z palety osvědčených „ale“: jde o staré případy, doba byla tehdy jiná a vrcholila sexuální revoluce. V rodinách se zneužívají děti mnohem častěji, kněží tvoří mezi zneuživateli marginální menšinu. Proti církvi se vede mediální diskreditační kampaň.…