Neviditelní asistenti

Jan Komárek

(1978) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo Evropské unie. V letech 2004–2006 pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem.

Při pročítání sebraných písemností O. W. Holmese (91), jednoho z velikánů americké justice minulého století, mě zaujala zmínka o tom, proč musel ve svých letech opustit funkci soudce Nejvyššího soudu. Nikoli proto, že by na práci nestačil intelektuálně. Podle editora jeho písemností Richarda Posnera však „tehdy díky Bohu na Nejvyšším soudu neexistovala praxe, aby rozsudky ve skutečnosti psali neviditelní asistenti“ a Holmes sám bez jejich pomoci nezvládal požadovaný objem práce.

Dnes jsou asistenti soudců neodmyslitelnou součástí Nejvyššího soudu. Posner dokládá, jak veliký vliv mají na soudní rozhodnutí: rozsudky se znatelně prodloužily a přibylo v nich citací z akademických článků. To dokazuje, že jsou skutečnými autory mnoha rozsudků. Jiné studie ukazují, nakolik určují výběr případů, kterými se soud zabývá.

Podobně tomu je i na Evropském soudním dvoře v Lucemburku. Miguel Maduro jednou poznamenal, že výběr asistentů byl nejdůležitějším rozhodnutím v jeho soudní kariéře. Jiný soudce si vysloužil kritiku kolegů, když se o některých asistentech vyjádřil jako o ájatollázích volné soutěže a liberálního trhu a nepřímo tak potvrdil jejich důležitou úlohu při rozhodování soudu.

Práce na malý úvazek

Asistenti na českých vrcholných soudech hrají podobně důležitou úlohu jako jejich američtí a evropští kolegové. Při počtu rozhodnutí, které musí každý z těchto soudů za rok vynést, tomu ani jinak být nemůže. V jednom ohledu se však liší: mírou svázanosti se samotným soudem. Především na Ústavním soudu potkáme asistenty, kteří jsou zaměstnáni na poloviční anebo ještě menší úvazek, přičemž pracují často mimo prostory soudu a s kolegy se po většinu času ani nesetkají. Je to zřejmě jeden z důsledků umístění Ústavního soudu v Brně, kam mnoho asistentů dojíždí na jeden dva dny v týdnu.

To má přinejmenším dva negativní důsledky. Zaprvé: efektivní fungování jakékoli instituce se opírá i o neformální vazby. Rozpornost některých rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmě způsobena právě tím, že spolu asistenti (a někdy ani soudci) nekomunikují. Soudci pak ani netuší, že kolega pracuje na obdobném případu.

Zadruhé, Ústavnímu soudu někdy, zdá se, chybí pocit loajality k instituci. Lidové noviny nedávno informovaly o tom, že má soud rozhodnout poměrem dvanácti ku třem hlasům o souladu Lisabonské smlouvy s ústavou. Jedná se o nejzávažnější porušení principu tajnosti soudního rozhodování do vynesení rozsudku. Na Ústavním soudu nikoli první. Pomineme-li možnost, že informaci novinám poskytl některý ze soudců, zbývají nám asistenti.

Najít řešení je těžké. Přinejmenším do doby, než bude místo asistenta vstupenkou do nejlépe hodnocených právnických zaměstnání, jako tomu je v USA, anebo bude tak dobře ohodnoceno jako práce asistenta na Evropském soudním dvoře. Pak možná i o nich následovník Richarda Posnera napíše knihu.