Eva Lehečková: Dialogy s gilotinou

Když jsem kdysi v kině Aero viděla tříhodinový film o malíři Andreji Rublevovi od Tarkovského, tak jsem v polovině usnula a probudila se přesně v momentu, kdy se film změní z černobílého na barevný a v detailu snímá Rublevovy ikony. Autorský záměr se změnou barevnosti ve mně vyvolal díky rozespalému mžourání silný úžas, snad podobný působení Rublevových ikon u jeho současníků. Kouzlo nechtěného, ale myslela jsem na ten film pak týden a je to jeden z mých oblíbených příběhů z mého (jak vidno značně naivního i panoptikálního) života s uměním.

Národní divadlo od května vůbec poprvé uvádí operu Dialogy karmelitek francouzského skladatele Francise Poulenca inspirovanou popravou 16 řeholnic v období francouzské revoluce - mučednic z Compiègne, které v roce 2024 svatořečil papež František. V médiích teď máme hodně recenzí v různé míře vlažných až kritických k nynějšímu inscenačnímu pojetí Poulencova díla. 

Asi nejvíce se tematizuje inscenační propojení díla s naší historickou zkušeností perzekuce řádových sester, řeholníků a kněží v komunistickém Československu, míra využití videoartu a efekt hlavního prvku scénického řešení: šestnácti pohyblivých plošin s proměňující se funkcí včetně zapojení do mrazivého finále. 

Byla jsem tam, neusnula, a už to zase pár dní nemůžu dostat z hlavy (a pro operní snoby: ano, měla jsem tu čest vidět i památnou inscenaci Slezského divadla v Opavě). Dialogy karmelitek nejsou pro diváka snadné - rozjíždějí se pomalu, jsou plné neklidných dialogů o egu a pokoře, strachu ze života a odvaze ho žít, úzkosti ze světa, v němž se prudce mění pravidla, o osamocení a sounáležitosti, následování pudu sebezáchovy, nebo morálních hodnot, snaze život kontrolovat a smíření se s osudem. Když to píšu, když to čtete: co dnes řešíme jiného? Snad jen že dnešní Robespierrovy party nemusí číhat jen v reálných ulicích, ale i v těch virtuálních, jsme šmouhou videoartových obrazů, které nevyhnutelně sledují naše tápající pečování o to, co je nám drahé, až na konec. Tak jako plošiny jsou karmelitkám nejprve zahrádkami a pak hrobem.