Kojení a cigára

Leckteré trvá, než se to naučí, v zimě kvůli tomu táhne na ledviny, v létě aby se styděla za skvrny na tričku a bolí po tom záda. Co je to?

Taky jsem měla z kojení strach. Teď už je to rutina a navíc příjemná. Denně šest sedm čtvrthodinek, přestávky jen pro sebe jak chvilky na cigáro, minuty podobně rozjímavé, kdy hlava houpe se v blouznivém oparu a sní si. Při cigáru si snila u písniček, teď při kojení u knih.

Zatímco mléko teče krčkem do miminčího bříška, do mé hlavy zas padají písmena tu světové, tu české literatury a občas také nějakého toho denního tisku.

Kdykoli se mě někdo v posledním půl roce ptal, co zajímavého jsem četla, listovala jsem v duchu výhradně knihovničkou „kojící literatury“, která má už několik týdnů jednoznačnou favoritku. Jsou jí Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého, dvojdílná sága o více než šesti stech stranách, pseudodokument o sibiřských Evencích, Sakkyryru, devátém stádě, Chlupeckém, jenž je zřejmě Jaromírem Štětinou, Jévočce, která podniká v šamanismu, výčet by nebral konce. Nemohu se odtrhnout, ani když miminko už nesaje a chtělo by si hrát. Ze sibiřských dálav se mi totiž nechce, a tak návrat odkládám chřestěním hračkou a podáváním vypadávajícího dudlíku.

Chvilku s cigaretou mi takhle nikdo nerušil a často se z jedné staly dvě a občas přišla i třetí. Ne, že bych teď měnila, ale na další mléčný nášup…