Manipulovaná hra

Kdyby to člověk neviděl na vlastní oči, považoval by to za politický kýč. Fotografie německých a tureckých fanoušků, jak po semifinále na mistrovství Evropy slaví společně, jsou až příliš hezké. Příliš hezké, aby mohly být pravdivé.

Ale podobné výjevy byly skutečně k vidění: V hamburském metru mladík v triku tureckého týmu a s černo-červeno-žlutými pruhy na tváři. Na ulici mladá turecká žena s kočárkem a dalším miminkem ještě v břiše, která si německou vlajku uvázala kolem hlavy jako šátek – a stejně jako její němečtí sousedé jásala „Finále!“. A další mladý Turek, který svým německým spoluobčanům při nahodilém setkání na hlavním nádraží s úsměvem sdělil: „Vyhráli Němci.“ Trochu bezmocné, ale dojemné blahopřání.

Všichni ti lidé existují. Nejsou výtvorem médií – a zároveň jím přece jen jsou. Pokud totiž velmi emocionální a žhavě diskutované semifinále v Basileji něco ukázalo, pak je to tahle jen zdánlivě banální skutečnost: Jakým způsobem se členové společnosti k sobě chovají a jakým způsobem řeší vzájemné napětí a konflikty, záleží hlavně na tom, jaké chování média a společenská elita definují jako „žádoucí“.

Způsob, jakým noviny, politici a sportovní funkcionáři souboj Německa s Tureckem podali, může platit za vzorový příklad vydařené komunikace mezi „těmi nahoře“ a „těmi na ulici“. A tak by se jednoduché fotbalové utkání mohlo stát vzorem práce nejen…