Démon Skála

Kdysi hluboko v 70. letech našel Jaroslav Skála na půdě protialkoholní léčebny u sv. Apolináře kupu cigaretových nedopalků, svědectví o zakázaných dýcháncích svých svěřenců. Doktor Skála vajgly pečlivě sesbíral, a když se pacienti sešli k pravidelné odpolední terapeutické skupině, vysypal je doprostřed kruhu na podlahu. „Dokud se tohle nevyřeší, tak se odsud nehneme,“ řekl a usedl do čela. „Snad čtyři hodiny bylo ticho,“ vzpomíná psychoterapeutka Jitka Vodňanská, která tehdy se Skálou skupiny vedla. „On to vydržel, dokud se chlapi nezačali přiznávat.“

O tvrdých a důsledných metodách zakladatele české „alkohologie“ Jaroslava Skály, který před dvěma týdny v jednadevadesáti letech zemřel, koluje bezpočet historek. Na vlastní kůži je zažila nejedna celebrita, dostaly se do knih i na plátna kin. Už méně se ale ví, kam se léčba alkoholismu posunula v časech svobody a jestli Skálovy recepty stále ještě platí.

Jako děti

Muž, který v září 1948 spolu s několika pacienty poprvé kráčel napříč zahradou k opuštěné budově u sv. Apolináře, si během let vysloužil mnoho charakteristik – nesnesitelný pedant, cholerik, bachař, tvrdohlavý dříč i člověk s velkým pochopením pro lidi na dně. Tím vším Jaroslav Skála bezpochyby byl, stejně tak v něm ale česká psychiatrie měla…