Mimochodem

Dáša se opírá o smeták a stěžuje si: „Říkám si, paní Brdečková, co jsem tak strašnýho provedla, že musím uklízet? Dříve třeba lidi podepsali chartu nebo něco. Aspoň věděli, za co je stát trestá. Ale já přece mám jenom dítě.“ Dáša je v pořadí pátá osamělá matka, která nám pomáhá v domácnosti. Jsme rády, že si můžeme navzájem pomoci, a zároveň je nám to oběma trapné. Dáša je vizážistka a svou budoucnost s mým smetákem rozhodně nespojuje. Před ní ten smeták držela v rukou středoškolská profesorka, družinářka a masérka a všechny měly podobný problém: malé dítě, z jehož otce marně dolovaly alimenty, a k tomu profesi, která se nedala vykonávat doma.

Nedávno Senát rozhodl, že Dáša a jí podobné budou i nadále uklízet, pracovat na černo a potit krev, aby uživily dítě, na které otec neplatí. Dítě bez otce, které ze všeho nejvíc potřebuje jejich čas a péči. Senátoři ale soudí, že kdyby matkám výživné vyplácel přímo stát, lidé by toho zneužívali a sociální systém by na tom tratil. Domnívají se, že otcova vyživovací povinnost je soukromá věc a občané si ji mají vyříkat mezi sebou dřív, než to dítě udělají. Chtěla bych jim vyprávět například o jedné angličtinářce: chodila uklízet proto, že její matka bezvládně ležela po mrtvici a manžel následkem toho bez ohledu na dvě malé děti zmizel z obzoru. Senátoři by se možná ptali, proč tehdy nešla do práce. Stejně jako Marie Antoinetta, která se tázala:…