Strážci majáčku

Je to už doopravdy trapné. Znovu je v čele zdejší vlády muž, který má pocit, že když si přispí a pak spěchá do práce, může přitom ohrožovat na životech nás i naše děti. A že nám poddaným nezbývá nic jiného, než se přimáčknout ke zdi a modlit se, aby modrý majáček vrchnosti prosvištěl kolem bez následků. Ty děti na přechodech u školy a lidé na křižovatkách, kolem kterých se stovkou přes červené semafory přehnal minulý týden premiér Jiří Paroubek, měli štěstí: nic se nestalo. Lépe řečeno – nestalo se nic ve smyslu mrtvol a vážných zranění. Ale škoda, kterou tyto opakované provokace uštědřují zdejší společenské a politické atmosféře, je nepochybná.

Paroubek je po Stanislavu Grossovi druhý premiér v krátké době, kterého novinářská kamera zachytila při veřejném pohrdání předpisy, slušností a právem. Jistě, chovat se takto dovoluje zdejším vysoce postaveným politikům zákon. Nicméně je to špatný zákon. Zdědili jsme ho od komunistických papalášů a vůbec neodpovídá pozici, kterou svobodná společnost přisuzuje svým politikům a jejich důležitosti. Taky není náhoda, že podobnou normu dnes široko daleko najdeme už jenom v Rusku.

Naši reprezentanti si ovšem „vládnutí“ bez majáčkové výsady nedokáží představit: už ji používají dokonce jako náhradu za špatně natažený budík. Navenek jim ta drzost vychází. Snahy zrušit papalášské výsady od majáčků přes mohutnou beztrestnost až po dotovaný koňak a zvěřinu v poslaneckých restauracích se prozatím zcela míjejí…