Těžký život krátkých filmů

Budoucnost krátkého filmu není právě růžová. Pryč jsou doby, kdy desetiminutové snímky běžely v kinech před hlavním programem nebo dokonce v pásmu krátkých filmů, a ani v televizi dnes nedostanou šanci zdaleka všechna témata – s výjimkou kanálů pro náročné typu francouzské Arte totiž žádají producenti od filmařů hlavně dokumenty o významných událostech nebo celebritách. Co tedy bude s krátkými filmy, které líčí příběhy outsiderů, portrétují zapomenutá místa, zůstávají mozaikou nálad a podobenství? Jedním z jejich posledních útočišť zůstaly filmové festivaly. V minulých týdnech proběhly v sousedním Německu dva z nejrespektovanějších: 49. ročník Mezinárodního festivalu krátkých filmů v Oberhausenu a patnáctá přehlídka krátkých a animovaných filmů v Drážďanech.

Američany nepouštět

Po celé půlstoletí své existence si oberhausenský festival zakládal na vyhraněných politických názorech: v šedesátých letech tu filmaři protestovali proti cenzuře, v sedmdesátých proti normalizaci v komunistických zemích, v osmdesátých proti bezhlavé industrializaci a letos zazněl jeden z nejostřejších odsudků války v Iráku. Zatímco na únorovém Berlinale protestovali proti Bushovi především američtí hosté a ředitel festivalu Dieter Kosslick osobně, Oberhausen vydal přímo oficiální protestní nótu, v níž „odsuzuje agresivní politiku vlád Velké Británie, Itálie, Španělska a USA, která potupila…