Útok na Prahu

Když Joba postihla katastrofa, vydali se k němu jeho přátelé, aby mu projevili soustrast a byli při něm v jeho neštěstí. Nezůstalo ale jen u toho. Po čase pocítili nutkavou potřebu vysvětlit jemu i sobě, jak je možné, že jej něco tak strašného vůbec mohlo potkat. „Což někdo z nevinných kdy zhynul?“ položil mu nakonec řečnickou otázku jeden z nich. Jobovská otázka ovládla záhy po teroristickém útoku na Spojené státy i zdejší veřejnou debatu. Nebude proto bez zajímavosti shrnout, jaké odpovědi zatím přinesla.

Co tím chtěli říct

Při pohledu na Jobovo utrpení přemohla přátele lítost do té míry, že sedm dní a sedm nocí nebyli schopni slov. Pokus o interpretaci tragických událostí minulých dnů nabral podstatně svižnější tempo. „Při prvních snímcích útoku letadel na mrakodrapy světového obchodu mi napadlo, že mají, oč si říkali. Pane Bože, oni to netušili?“ divil se v Lidových novinách Ludvík Vaculík. Vždyť si to přece „Amerika připravovala celým svým filmovým trhem, jehož špína se převaluje až k nám. Vždyť ono je to v jejich řádu, že jim někdo boří mrakodrapy,“ osvěžoval čtenářům paměť spisovatel. V názoru, že Spojené státy útok vyprovokovaly, nezůstal Vaculík osamocen. "Bez mučivého pocitu nespravedlnosti, který nejen muslimové, ale i množství lidí v třetím světě opírá o vlastní kruté životní zkušenosti, jejichž příčinu nikoli zcela bezdůvodně ztotožňují se západními zeměmi, by se nemohly najít desítky lidí fanaticky odhodlaných k masovému vraždění a…