Ztraceni v Sibiři

Žijí v kraji dávných vyhnanců, děsivých dálek a komunistického gulagu. Sibiřští indiáni. Nic o nich nevíme, ale spojuje nás společné fátum: léta života v sevření bolševiků. I oni, stejně jako my, se teď snaží navázat na přetrženou nit. Je to strašně těžká věc.

Vítejte v Tuře

Mladý muž se válí opilý před prkenným barákem a nad hlavou se mu třepotají kusy mokrého prádla. Ani nešel dovnitř, pije přímo na ulici. Když spatří člověka, předklání se a zpod lavice vytahuje fialový kámen - pořádný kousek ametystu. „Padesát a je tvůj!“ Tolik rublů stojí jedna lahev vodky. Jsme v Tuře, správním středisku Evencka neboli Evenckého autonomního okruhu. Země větší než Francie má zhruba osm tisíc obyvatel. V Tuře jich žijí tři tisíce, v další velké osadě Vanavaře dva a půl. Zbytek je roztroušen v malých vesnicích uprostřed nekonečného lesa.Turu tvoří shluk dřevěných baráků, rozházených na vyschlé bažině. Na jaře a v létě se do ulic správního centra země nedá vyjít jinak než v holínkách. Mezi domy se povalují hromady odpadků a jejich zápach přehlušují jen záchodové výpary. V jediném místním hotelu - což je barák stejný jako okolní domy, jen o něco větší - žijí hosté pouze v létě, protože se v něm netopí.Země rozmrzá jen nakrátko v červenci a není zde možné si nic vypěstovat.Těžko by se hledal odlehlejší kraj. Kolem Tury nejsou žádné silnice nebo cesty, jen les nebo bažiny. Lidé se přepravují po řece na loďkách nebo pěšky po stezkách téměř nerozeznatelných od…