Hra o 130 miliard

Zdravotníkům nejde o pacienty, ale jenom o peníze. Takový pocit musí nutně získat každý, kdo sleduje věčné hádky o to, zda smějí víc utratit nemocnice, praktičtí lékaři, či ambulantní specialisté. Spory se opakují každého čtvrt roku, bývají totiž hlavní součástí takzvaného dohodovacího řízení, při kterém lékaři a pojišťovny rozdělují peníze vybrané na pojistném. Strany se obvykle nedohodnou, a tak mívá poslední slovo ministerstvo zdravotnictví. Občané, kteří za zdravotní pojištění zaplatí 130 miliard, mohou rozdělování svých peněz jen tiše přihlížet. Navíc ani tak velká suma nestačí. Úřady a pojišťovny vymýšlejí stále nové předpisy, které „regulují“ (rozuměj omezují) zdravotnický provoz, a pacientům nezbývá, než se přizpůsobit. Regulovat zdravotnictví se zřejmě v určité míře musí, skrytou otázkou všech současných sporů ale je, zda se to má dít pod taktovkou státu, nebo na základě dohod mezi pojišťovnami, zdravotníky a pojištěnci. Tak zní základní dilema českého zdravotního systému a řešit by ho měl nový zákon o veřejném zdravotním pojištění, jímž se na říjnové schůzi bude zabývat Poslanecká sněmovna.

Rukojmí, nebo zákazník

Zákon o zdravotním pojištění má smůlu od samého začátku. V roce 1997 byl přijat v rámci hesla „lepší něco nežli nic“ a jeho platnost byla omezena do konce roku 1998. Ministerstvo zdravotnictví tak mělo získat dost času na přípravu kvalitní normy. Jenže od té doby už musela být platnost „dočasného“ zákona dvakrát prodloužena,…