Solidarita a vtip

Připomíná-li si Polsko v těchto dnech dvacáté výročí vzniku nezávislých odborů Solidarita, můžeme si i my připomenout ohlas, který u nás tento dějinný čin vyvolal. Nebyly to solidární stávky či demonstrace, nýbrž jistý druh slovesné tvořivosti. V průběhu let 1980–81 se vyprávěly třeba takovéto anekdoty: „Slyšel jste, pane, že Poláci vrátili vlak plný bot? Ne, a proč? Protože byly pracovní.“ Nebo tahle, ještě typičtější: „Víte, že v Praze zatkli skupinu Poláků? Skutečně? A co udělali? Fetovali uzené maso.“ Podobných vtipů byla celá řada, v podstatě se v nich opakovalo stejné schéma a ponaučení: lepší je si nevyskakovat. Polák, synonymum pro šmelináře, to s tím stávkováním (jímž zakrýval lenost) dotáhl tak daleko, že nyní čichá v Praze salám, kterého je u nás nadbytek, dokonce ve třech modifikacích - gothaj, polský (sic) a šunkový. Implicitně takový vtip sděloval, že Čech se naopak vyznačuje pracovitostí, díky níž se těší z buřtového blahobytu. Doplňkem k takovému vtipu byl povzdech, že nás ta polská revolta stejně přijde draho, neboť kdo jiný to zaplatí než zase my.Jaká estébácko-propagandistická úderka takové anekdoty asi vymýšlela? V jakých mozkových sedlinách takový humor vznikal? Byla za nimi reálná tvář autora, nějaký vtipem nadaný fízl, který za každou novou dostal od náčelníka odměnu? Či se takové vtipy skutečně rodily z kolektivního nevědomí, z hlubin „génia“ národa? A zobrazily se v nich historické zkušenosti z let 1968–69, nebo šlo hlavně o projev české…