Sezona Madeleine Albrightové

Na silvestrovskou party mediálních hvězd Sally Quinové a Bena Bradleeho roku 1996 přijíždí v neprůstřelném Cadillaku Fleetwood s „bezpečným“ telefonem pro hovory s prezidentem Madeleine Albrightová, nově jmenovaná ministryně zahraničí, oblečena ve třpytivém černém hedvábí. Za ní zastavuje černý Chevrolet Suburban se čtyřmi agenty bezpečnosti. Lauren Bacallová, Colin Powell a Al Gore už jsou tady. Albrightová bydlí pár bloků odtud v Georgetownu déle než třicet let, ale teprve letos se dostala na seznam pozvaných do snobského klubu. Dnes je tu největší hvězdou. Hollywoodské sudičky inaugurace ministryni příliš neimponují. Má už něco za sebou: doktorát z politických věd a mezinárodních vztahů, práci v Kongresu, službu v Národní bezpečnostní radě za Carterovy vlády, profesuru na Georgetownské univerzitě a velvyslanecký post v OSN. Také radostný život s manželem, třemi dcerami a psem, hluboký smutek z mrtvě narozeného dítěte, bolest a vztek, když ji muž opustil. Albrightová není vizionářkou, jako byl Thomas Jefferson, ani stratégem kalibru Deana Achesona z doby Trumana. Nehoní se za vlastní slávou jako Henry Kissinger za Nixona. Je to státní tajemnice každodenní rutiny a odvážných postojů. Stojí za svým prezidentem a nebojí se riskovat, nebojí se udělat si nepřátele. Pro některé je to „herdekbaba“, ale mnozí se také přesvědčili o ženském kouzlu, kterým dovede zapůsobit. Je milována i srdečně nenáviděna. To platí především ve vztahu k Bosně a její balkánské politice vůbec.
…