Smysl má jen točit

První letošní číslo časopisu Iluminace obsahuje vedle jiných materiálů souvisejících s tématem normalizace též obsáhlé rozhovory s režiséry Hynkem Bočanem a Jiřím Menzlem. Oba přední filmaře spojoval v 70. letech ideologický škraloup z předchozí dekády (u Bočana Pasťák, u Menzla Skřivánci na niti) a z toho plynoucí „mírná neobliba“ u nomenklaturní vrchnosti a několikaletý distanc. Prostředkem vykoupení bylo - jak známo - natočení angažovaného, politicky korektního filmu. Bočan tak učinil filmem Muž z Londýna (1974) a o rok později taškařicí Parta hic, Menzel výchovným snímkem z prostředí velkostavby Kdo hledá zlaté dno (1975). Připomínat tyto v podstatě směšné plody konformity je už pomalu únavné a trapné - takové byly prostě poměry a takový je i převládající model chování v české kultuře. Příznačné a důležité je něco jiného: to, jakým způsobem oba tvůrci své „poklesky“ obhajují (když už je tedy obhajují). O těch filmech mluví jako o čistých řemeslných produktech, na nichž především dokumentovali svou dovednost a zručnost. Uznávají, že to jsou nicotnosti, ale mají pro ně vysvětlení, že je zajímaly svou formou, již si chtěli vyzkoušet a v níž chtěli obstát - což se jim v jejich očích také podařilo. Není pro ně podstatný kontext, v nichž vznikaly, ani čemu v důsledku takové filmy sloužily. Důležité je, že umělec díky nim nevypadl z role a že mohl kulturtrégrům ukázat, že je použitelný a přizpůsobivý, že nechat ho zahálet by tudíž byla nesmyslná marnotratnost. Jiří Menzel…