Osamělost a naděje

William Blake je v nejnovějším filmu Jima Jarmusche mrtvý hned několikrát: jako anglický básník, jako účetní i jako příležitostný vrah. Shodou náhod a omylů se totiž ocitl v roli muže, který zemřel ještě před svou smrtí. Dead Man, Jarmuschův poslední film z roku 1995, poskytuje depresivní zážitek - je to dílo o smrti a z dvouhodinového hrdinova umírání někdy i divákům vyráží ledový pot. Smrt, největší neznámá lidského života, je tu představena jako velkolepý akt, který je nutné s pochopením přijmout. Příběh je rozehrán pomalu a důkladně, děsivý černý humor, proti němuž působí filmy Quentina Tarantina jako pohádka na usnutí, se tu proplétá s vizionářstvím blakeovské poezie a klasickým westernem. Mrtvý muž potvrzuje, že Jarmusch patří k největším talentům současné dekády.

Odvozený i původní

Takzvaný nezávislý americký film, typický především pro New York, má kořeny hluboko v padesátých letech v tvorbě beatniků, Andyho Warhola, a především Johna Casavettese. Tehdejší úmyslná bezdějovost, undergroundovské naschvály a předstíraný či skutečný amatérismus mají ale se současnou Jarmuschovou vytříbenou tvorbou málo společného. Svými kořeny patří totiž Jarmusch spíše do Evropy, kde přímo navazuje na slavnou éru šedesátých let a kde má také širší divácký i kritický ohlas. Ve Spojených státech je to elitní, ale okrajový umělec. Evropa ho také před sedmnácti lety na festivalu alternativních filmů v Rotterdamu objevila. O čtyři roky později dostal Jarmusch za…