O Rudolfu Němcovi

O malíři a básníkovi Rudolfu Němcovi píše nejlépe on sám. Obrazem, slovem nebo i zvukem vytváří permanentní autoportrét. Důvodem není sebestřednost nebo narcistické sebezalíbení. Podle vlastního zjištění toho nejvíce získává sám ze sebe, stále se vydává, je připraven na nenadálá dobrodružství. Patří k umělcům, jimž se obrazy řinou.Vrhá se střemhlav do bytí, i když jde jen po ulici. „Když se vrátím do nory, kreslím, někdy uvnitř se otvírají nekonečná klubka asociací, črtám vidiny,“ píše v jednom svém textu.Rudolf Němec neustále pátral po prostředcích, „jak“ tvořit. Absolvoval Umprum, učil se písmu, sazečství, americké retuši, grafickým technikám, plastice, malovat olejem - všeho také využil. Když se v roce 1964 dostal poprvé do Vídně, na vlastní oči spatřil mimo jiné dvoumetrovou Antropometrii Yvese Kleina a Kompozici Antonia Recalcatiho. Okamžitě ho zaujal princip otisku a neváhal ho vyzkoušet podle vlastního pojetí: otiskoval se do emailové barvy vlastním tělem. Jednou otiskl do červeného laku krásnou nahou dívku, potom ji drhnul terpentýnem, „ale nešlo to dolů“. Otisk je přímý způsob zobrazení a Němec pochopil novou techniku jako psychofyzickou akci. Šlo o výraz, o sebeprojekci, rozjímal o člověku ve stavu mezi bděním a snem, v beztížném prostoru. Záleželo mu na tom, aby vznikl svébytný obraz, ponořený do magického barevného temnosvitu, k otisku postavy připojoval otisky předmětů, které ji překrývaly geometrickým rastrem. Těmito díly vzbudil pozornost již na prvních…