Boj na olympu moci

Situace v Rusku se poté, co z druhého kola prezidentských voleb vyšel vítězně Boris Jelcin, liší od stavu před volbami. Počet mocných se výrazně zúžil a boj o moc se nyní odehrává v užším kruhu. Napětí však trvá a v jistém smyslu narůstá.

Vděk je jen iluzí

Západ před volbami jednoznačně podporoval Jelcina - a zdaleka ne pouze „morálně“ (američtí poradci, kteří spolupracovali s Jelcinovou dcerou Taťánou Djačenkovou, poskytovali pomoc veskrze technickou). Ale pokud si Západ opravdu představoval, že Jelcin za tuto podporu projeví vděčnost, šlo o iluzi. Příčinou není jen závratný vzestup generála Alexandra Lebedě, jehož výroky naplňují Západ obavami.Současné poměry v Ruské federaci limituje její prezidentský systém. Znamená to, že první muž ve státě má - navzdory logice i chatrnému zdraví - podstatně více moci, než mívalo komunistické politbyro, či dokonce samoděržavní carové. Vezmeme-li v úvahu „ruský zázrak“, totiž fakt, že Jelcin získal ve druhém kole voleb přes 53 % hlasů, ačkoliv ho ještě před půl rokem podporovalo jen asi 6 % Rusů, nepřekvapí nás vysoká cena za tento vzestup. Nešlo jen o Jelcinovy tradičně populistické sliby, jež bude třeba naplňovat, a tím de facto poškozovat ruské hospodářství, ale především o účelová spojení.Nejvážnější dopady má pro Jelcina spojení s ambiciózním Lebeděm, který se v první fázi stal prakticky „mužem číslo dvě“. Méně výrazné, leč zřejmě trvalejší spojení s premiérem Viktorem Černomyrdinem představuje pro…