Když se řekne baracholka

Lid pražský, ještě včera s holým zadkem, dnes úpí pod náporem ušmudlaných individuí, která přicházejí ze svých rozvrácených domovin a hrozí narušit jeho každodenní pohodu. Průměrný Pražan se však zřídkakdy oboří přímo na ně. Spíše si zchladí žáhu na policii, jíž se prý tento problém vymyká z rukou. Nervózní strážci pořádku pak postupují způsobem, který nám na prestiži nepřidá. Výsledkem jsou srdnaté zákroky proti ilegálním ukrajinským zedníkům, u nichž asistuje tolik antonů, psů a obušků, až to připomíná proslulé akce mezi srpnem 88 a listopadem 89.Televizní šot ze zátahu na Praze 7 nemohl nezanechat „dojem“: Dvacetiletí mládenci horlivě praktikují akční násobilku - vlečou „živly“ za límec, přirážejí je čelem k antonu, ruce vzhůru, požadované rozkročení upravují kopanci do vnitřní strany jejich bot. Sparťanští rowdies nebo ochránci koní na Velké pardubické si to nemusejí nechat líbit: spustí petiční kanonádu, sbírají svědectví, fotografie, usvědčující záběry. Nejeden hulvát pak musí zpátky do policejního učení. Ale co takový Ukrajinec? Neuteče-li, dostane nakládačku, osudové razítko do pasu a pak už si jen může spočítat, zda mu peníze za ty dva měsíce práce vystačí na vlak do Čierné pri Čope. Srdce Evropy se při své nezaměstnanosti 0,3 % s vetřelci prostě nemaže.Snad nebude od věci přiblížit poměry, které panují na první linii fronty ukrajinského exodu. Proč? Pro ucelení představy, jaké je zeměpisné rozložení „postsovětského traumatu“ v Evropě. Ale i proto, že dosud se…