Když jsem jako kluk dostal první kolo, byla to událost. Dnes je všechno jinak

Je teplé letní dopoledne, šlapu na kole po rušné cyklostezce vedoucí podél Vltavy a všichni mě předjíždějí. Do velké míry za to může kolo, na kterém sedím. Model Ohio od firmy Author je těžký, starý krám, který mezi daleko modernější stroje svištící kolem mě nezapadá. V bazaru bych za něj nejspíš nedostal ani tisícovku, pro mě má ale mimořádnou hodnotu: v roce 1994 jsem ho dostal k 12. narozeninám a bylo to moje první vlastní kolo. Tu chvíli před 33 lety, kdy mi ho máma slavnostně předala, si pořád živě vybavuji: byli jsme venku na zahradě, modrá metalíza s americkými nápisy se ve slunci oslnivě leskla a byla to ta nejúžasnější věc, jakou jsem mohl dostat. Mountainbike neboli horské kolo s 18 převody, se kterým šlo jezdit i mimo silnice, to byla tehdy radikální novinka. 

Později jsem si pořídil jiná, lehčí, rychlejší, dražší kola a to dětské skončilo na chatě v garáži. Letos v létě jsem ho ale oprášil a vydal se na něm na výlet. Přimělo mě k tomu zjištění, že malý obchod v severočeském Rumburku, kde mi rodiče kolo kdysi koupili, pořád existuje, stejně jako česká firma Author, která ho vyrobila. A aniž bych měl v hlavě jasný plán, rozhodl jsem se výrobce i obchodníka navštívit. Instinkt mi říkal, že by to mohl být zajímavý výlet do minulosti: horská kola v devadesátých letech představovala přelomovou věc, která výrazně ovlivnila způsob, jakým velká část zdejších rodin tráví víkendy na chatách i dovolené. Staré kolo nabízelo možnost na tu přelomovou dobu společně zavzpomínat. Cílem nebylo sepsat historii cyklistiky, letní vyjížďka na starém bicyklu měla být spíš jen nostalgickým výletem do minulosti. Nakonec mi toho ale překvapivě hodně řekla i o dnešku.

Magický triangl

Jet na starém kole je trochu jako vytáhnout v éře chytrých telefonů analogový fotoaparát na film: s ostatními nemůžete soupeřit v rychlosti, ale nevadí vám to, protože jde o jinou disciplínu. Užíváte si samotný předmět, překvapeni tím, jak stále dobře funguje. Zatímco na lehkém hliníkovém gravelu Cannondale, který je teď mým hlavním kolem, se snažím jet rychle a něco ujet, na tom dětském si jenom užívám pocit z jízdy. A dodnes si vybavuji revoluci, jakou tenhle druh kol kdysi způsobil. Do té doby jsem se plahočil po silnici na starých eskách s jedním převodem a tenkými gumami, které člověk do každého menšího kopce musel tlačit, a o jízdě po lesnické cestě si mohl nechat jen zdát. S tímhle kolem jsem hned další den vyrazil s tátou na několikadenní výlet po lesních stezkách Lužických hor, ve čtrnácti jsem na něm s mámou projel pobaltské republiky. Byla to svoboda a úplně nové možnosti.